www.klusak.info



Aktuálně

Záměrná likvidace rodiny z moci úřední:
Toto je příběh o rozbíjení rodiny, kdy rodiče o rozvodu ani neuvažovali, přesto nám úřednice OSPOD MB na základě korupční nabídky a korupčního plnění tjně učiněné matce našich dětí zlikvidovaly rodinu.
Korupční nabídkou
byl úřednický návrh soudu o děti.
Korupčním plněním
se stal úřednický postup, kterým se ze své moci postaraly, aby všechno snadno a rychle a - bez otce - prošlo.

Proto úřednice matce stvořily návrh soudu o děti, který nikdo nedokáže vysvětlit, ale který si protlačily přes soud prakticky na jedno státní.
A protože až tak nesmyslný návrh soudu o děti je až příliš velký důkaz o úřednickém zločinu na naší rodině, tak jen co ten jejich návrh zlikvidoval naší rodinu, tak si jej ty samé úřednice z případu odstranily a nahradily úplně jinými důvody.
A všichni, úplně všichni, co tento případ řešili se tváří, jako by návrh soudu o děti a rozsudek k němu nikdy ani neexistovaly.


Sebevraždy:
Toto je příběh o tom, že některé případy se řeší záměrným doháněním občana k těm nejzoufalejším činům, k definitivě. Trvale své oběti vnucují úplné nesmysly, a ani jim nejde o to, aby to jejich oběť přijala, ale aby ji tím dohnali do naprosté beznaděje a z ní k těm nejzoufalejším činům.
Já už od roku 2011 vysvětluji a dokládám, že tvrzení úředníků,
- že prý jsem odvrhl dítě, to rozbilo sourozeneckou skupinu a započalo destrukci rodiny, a že by manželka dítě nikdy neodvrhla, a aby obnovila sourozeneckou skupinu, jedinou možností bylo, rozbít rodinu, odejít do Lukovan, kde měla prázdný domek
jsou absolutní hovadiny.
A když je vám toto vnucuváno a už 8 let a nenestal vůbec žádný posun ….
Člověka zabíjí, že stačí tak málo, takové nic – jen se podívat na tu obnovenou sourozeneckou skupinu.
A hned je to jasné, úřednice usvědčeny, a oznamovateli dáno ihned a ve všem za pravdu. Ale to všichni víme. Právě proto se nikdo nikdy tou sourozeneckou skupinou nezabýval a zabývat nehodlá.


Duševní zdraví:
Když státní moc takto a tolik let občana terorizuje, vnucuje mu takové hovadiny a ještě takovými formami, může to zdraví občana až tak poškodit, že mu je přisouzena léčba a opatrovník.
Ale za ty poruchy by mohly pouze a jen pomluvy a lži a křivá tvrzení úřednic.
A všichni ti, kteří to ze svých postů podporují, kryjí, kteří mi ty úřednické hovadiny trvale vnucují jako jedinou pravdu o důvodech rozbíjení naší rodiny.


Terorismus:
Státní moc mě už léta záměrně dostává do naprosté beznaděje, ze které se páchají ty nejzoufalejší činy, protože nikdo nedokáže vysvětlit návrh soudu o děti. Pokud z toho tlaku na mě záměrně vytvářený něco spáchám, s tím už si budou umět poradit, to řešit. Proto mě k nim dohánějí. Abych už něco z toho spáchal. Cokoliv. To je to nejhorší, že cokoliv.
Jenže nikde není jistota, že tím nejzoufalejším činem bude „jen sebevražda“.
Toto je ukázkový příklad, jak státní moc záměrně vyrábí zoufalce a pak skutečně jen čeká, až z toho konečně něco spáchá. Cokoliv. 
Proto jsem o případu informoval i BIS.
Toto není nějaká – „Modrá velryba“ – kde záleží na každém, zda si něco o tom vyhledá, s tím začne, bude plnit …
Toto je daleko horší, nebezpečnější, zákeřnější ... Protože to se na občana všechno jen tak vymyslí, hodí, nic řádně nevysvětlí, nic se mu neuzná, na nic neodpoví ... takže se mu neumožní ani se tomu bránit … A tak nemá šanci s tím cokoliv udělat. Musí hrát podle jejich pravidel a proto musí prohrát. Mnohdy i život.


Ministryně spravedlnosti a nejvyšší státní zástupce o všem vědí
Tyto dva nejvyšší správci spravedlnosti a práva jsem o případu informoval v květnu 2019. To vyjasní, zda to, co se mé rodině, mým dětem stalo z moci úřední je náhoda, a následné selhání jednotlivců, kteří si mysleli, že krytím takových zločinů spáchaných na mé rodině, na mých dětech něčemu pomůžou. A ani jim nedošlo, že tím jejich krytím je moje likvidace.
Nebo takové postupy, likvidace rodin, likvidace občanů doháněním je k těm nejzoufalejším činům, je zde běžný postup.
Uvidíme, zda se budou tvářit, jako že nic, a přehrají případ na jiné, jako že oni nic ... či budou konat, jak je jejich povinností.
Je to na nich. Skutečností ale je, že o všem a všechno vědí a mají perfektně doložené.


Nadlidé
Já už takřka 30 let podnikám. Mívám nejrůznější kontroly, jako každý podnikatel. Co chtěli, to jsem musel vysvětlovat, dokládat, a zase vysvětlovat a přesně a až do doby, než všechno bylo doložené a úředníkům naprosto jasné. Takto se k mým povinnostem staví stát.
A jak je to s mými právy?
Úředníci tajně pronikli do mé rodiny, mě si předem z dění v rodině odstavili, z procesu vyloučili, vše přede mnou tajili, přemlouvali i manželku, aby i ta přede mnou všechno tajila, nic se mnou neřešila. A nic se se mnou neřešili ani úředníci. To všechno proto, aby se nám snadno a rychle zlikvidovala rodina na základě zcela nesmyslného návrhu soudu, který si na nás úřednice vymyslely a který nikdo nedokáže vysvětlit, a dodnes ani nevysvětlil.
Proto jsem ani nemohl něco vědět,
něco řešit, něčemu rozumět, natož pak rodinu chránit.
A když se ptám, žádám, prosím, žebrám o vysvětlení .... tak se mi všichni ti, co měli něco s případem společného, jen posmívají, ponižují mě, urážejí a zesměšňují, odkopávají mě, jak já prý neprokázal .... Přitom já žádám, prosím, žebrám, pláču ... přece já se jenom ptám, já chci jen odpovědi, vysvětlení ... 
A nikdy nic.
Jako bych byl jen kusem dobytka, který jen otravuje, je na obtíž, který nemá nárok na nic. Ani na to vysvětlení úřednického postupu v naší rodině, kterému jsme se museli všichni podřídit.

 

Jakpak dopadnu?
Vysvětlí se něco, nebo mě státní moc zlikviduje, jen aby se nemuselo nic vysvětlovat a takto se ututlají zločiny spáchané z mocí úřední na mé rodině, na mých dětech? Dozvíme se někdy, který rodič selhal až tak, že už se musela rozbít rodina?
Jak je možné, že po tolika letech a po tom všem se ještě ani toto nevysvětlilo? 
Ale protože v ututlávání zločinů spáchaných na mých dětech je přímo namočeno tolik úředníků, policistů, doktorů, advokátů, státních zástupců a už i soudců, tak mě zřejmě brzy dorazí. Protože v této fázi státní moci půjde jen o to, aby se co nejvíce zmírnilo selhání státu. A opět se na mě něco vymyslí, nijak nevysvětlí, jen plivne špína bez možnosti se tomu bránit se, a jen tak na mě hodí, jak už se to dělá 8 let.
Já byl přece odstěhovaný, manželství jsem učinil formálním - já prý odvrhl dítě - matka k vůli tomu musela rozbít rodinu - matka by prý dítě nikdy neodvrhla - matce se prý podařilo obnovit sourozeneckou skupinu -
A aby to tak zůstalo, nešlo s tím nic dělat, tak proti tomu je, jak
já prý všechno popisuji lživě, pomlouvačně, neúplně .... - já nejsem schopan se s mířit s pravdou od úřednic -
já nechápu, že neplatí, co je uvedeno v návrhu soudu a v rozsudku - já prý trpím bludy - já prý potřebuji opatrovníka
Nic z toho není dodnes řádně vysvětlené, popsané a k ničemu z toho dokonce ani nemají mé vyjádření a přesto všechno platí. Takto se tu se mnou jedná a jen čeká, až mě to zlikviduje.

Přitom všechno jsou to až tak obří hovadiny, že se z nich, z žádné z nich, nedá nic vysvětlit.
Ale při likvidaci Klušáka netřeba něco vysvětlovat. Klušáka je potřeba zlikvidovat. A pak konečně bude po případu.
Jiní přece vysvětlení nežádají. Jiným nevadí, jak se zde likvidují rodiny, jak se zde záměrně dohánějí občané k těm nejzoufalejším činům ...


Sledujte tento případ, zde se všechno dozvíte.


Jiří Klušák

Kontakt

Majitel tohoto webu a garant pravdivých údajů:

Jiří KLUŠÁK
Martínkov 105

675 44 Lesonice

jikl@jikl.cz

rekonstrukce webu:
srpen 2016


VŠECHNY strany ze Zprávy vládě ČR

Zde je celá zpráva Vládě ČR pro ty, kteří si ji chtějí pohodlně přečíst či si ji okopírovat.

Nevím, jak dlouho zde nechají tento web.
Ale je mi jasné, že udělají všechno pro to, aby zmizel.

Protože příliš jasně ukazuje na zločiny, které se tu páchají z moci úřední i to, jak se mocní i ti nejmocnější v krytí i tak ohavných zločinů vzájemně podporují.


Takže, pokud si chcete moji zprávu vládě ČR okopírovat, určitě to nezdržujte.

 

*********************

Úřadu vlády České republiky
nábřeží E. Beneše 4
118 01 Praha 1


Žádost vládě ČR o povolení eutanazie.

Já, Jiří Klušák, nar. 10. 4. 1961, bydliště Martínkov 105, 675 44 Lesonice, RČ 6104101025

žádám vládu ČR o povolení eutanazie. Žádám o lékařské ukončení mého života smrtící injekcí.

Už pouze takto je možné udělat alespoň důstojnou tečku za zločiny napáchaných z moci úřední na mé rodině, na mých dětech.
Popíšu vám a doložím, jak sociální odbor likviduje rodiny, jak dohání rodiče i děti do zoufalých situací, k zoufalým činům. Popíšu vám a doložím, jak takové zavrženíhodné konání, kryjí mocní, ba i ti nejmocnější. Popíšu vám a doložím, jak mocní této země z důvodu krytí zločinu na dětech si snadno vyrobí chronického stěžovatele, jak jej záměrně dohání k zoufalým činům a jen se čeká, až se dostane za hranu, aby ho mohli zpacifikovat či v tom lepším případě, až se pověsí.
Můj případ už nemá řešení. Ale musí se za ním udělat alespoň důstojná tečka. Proto je tu moje žádost a proto je taková, jaká je. Lepší možnost na udělání tečky za tím vším ani neexistuje. Jsou už jen horší a špatné možnosti.

Šest let úsilí, 24 různých šetření a k tomu ještě 12 trestních oznámení. A plno zoufalých činů mnohdy na hraně zdravého rozumu, mnohdy na hraně zákona. A čeho jsem po těch létech, po tom všem úsilí dosáhl?

Se sociálním odborem Moravské Budějovice, s krajskou kontrolou kraje Vysočina a už dokonce se dvěma ombudsmany jsme se shodli pouze v tom, že se moje rodina rozbila kvůli třetí, pro třetí osobu. Na ničem jiném už se ani nešlo shodnout, protože nic jiného není. Co bylo, co prý platilo, to už dáno neplatí. A ničím jiným se to nenahradilo.  Výsledkem je, že máme dokonané úřednické dílo, zničení rodiny, přitom nikdo nic nedokáže vysvětlit, nikdo na nic nedokáže odpovědět. Až tak byly zločinné postupy sociálního odboru. Nepopisuji pochybení jednotlivce. Popisuji systém, který záměrně likviduje rodiny, záměrně likviduje rodiče, záměrně dohání děti k nenávisti rodiče, k nenávisti sourozenců. Tento systém nedohání k sebevraždám jen rodiče, ale už i děti. Já jsem toho nejen svědek, já jsem toho i oběť. Proto o těch zločinech z moci úřední vím všechno. A proto vám ty zločiny proti lidskosti, proti základním lidským hodnotám nejenže popíšu, ale i dostatečně a nevyvratitelně doložím.

Krajská kontrola kraje Vysočina, ta si pro legalizování zločinů sociálního odboru vymyslela počet dětí v naší rodině tak, jak jim to vyhovovalo. A jedno dítě si jen tak odkopli, jako by nebylo, neexistovalo. A tuto hrůzu proti rodině, proti sourozencům, to zrůdné odvrhnutí dítěte nazvali – tmelením sourozenců. Proto se prý rozbila rodina.
A ještě za to matkou pochválili, jak se jí prý dobře podařilo obnovit sourozeneckou skupinu. A s tou nadpozemskou kravinou, s tím totálním nesmyslem, nešlo vůbec nic dělat. Napsal jsem hejtmanovi kraje Vysočina, že má nejpitomější úředníky v zemi a poslal mu 5 tisíc korun s tím, že když najde pitomější, že si peníze může nechat.

Ale ještě více a ještě primitivněji podváděl úřad ombudsmana. Po jejich výsledcích jsem přímo ombudsmanovi a formou otevřeného dopisu napsal, veřejně jsem ho obvinil, že jeho úřad podvádí, likviduje důkazy, vyrábí falza a to jenom proto, aby tím ze svého úřadu kryli společnosti obzvláště nebezpečné zločiny páchané z moci úřední na rodinách, na dětech. A že z toho důvodu se za ním osobně stavím a vyzvu jej za to zneužití moci k odstoupení.
A kopii dopisu i s mou výzvou jsem nejenže zveřejnil, ale poslal jsem i na prezidentskou kancelář.
V uvedený den a čas jsem se na úřad ombudsmana osobně dostavil. Byl jsem připraven na to, že se přede mnou schová, protože můj materiál je dostatečně usvědčující. Proto jsem měl sebou již sepsanou stížnost. Co mi po roce na to mé obvinění jich poslal, jak na to všechno mé obvinění jich odpověděl, to bude šokovat i vás.

Ale to ještě není nic proti tomu, jak se k těm zločinům na rodině, zločinům na dětech, postavila policie.

Policie si jménem zákona jen tak vymyslela, že prý jim někdo telefonoval, že prý Klušák chce spáchat sebevraždu.

Pro jistotu zopakuji – Policie si to na mě pro svoje vlastní krytí jen tak vymyslela. Sami přiznali, že jim nikdo netelefonoval. Ze své moci zalarmovali rychlou záchranku až z Jihlavy, hasiče a s celou parádou mě jako jeli zachraňovat život. Lékař záchranky se na policii moc hněval, že tu nejsou pro srandu a bez jakéhokoliv úkonu odjeli. S tím se policie nesmířila.
A tak se vydali přemluvit obvodní doktorku, aby mě poslal na vyšetření na psychiatrii. Ta se jim vysmála.

Ale policie potřebovala to své zneužití moci k mé likvidaci nějak dotáhnout do konce. A když jim selhala nejen rychlá záchranka, ale i obvodní doktorka, tak nakonec policie ze zoufalství z toho vývoje k nám dovedla starosty obce a to jenom proto, aby ho přede mnou, takto hezky oficiálně informovala, že Klušák je duševně nemocný.
Když už si strážci zákona nesehnali potvrzení od doktorů, tak si na mě policie jménem zákona diagnózu jen tak vymyslela sama.

A to všechno jenom proto, aby přesně tímto zločinným způsobem zlikvidovali svědka i oběť mimořádně závažných zločinů napáchané z moci úřední na mé rodině, na mých dětech.
Takové policie se musíte bát i vy.

V kostce vám popíšu zločiny sociálního odboru napáchaných z moci úřední na mé rodině, na mých dětech:


Aniž by rodiče měli nějaké konflikty, hádky, aniž by byl nějaký závažnější problém, tak přesto šla manželka a ještě k tomu tajně na sociální obor. Úředníci s námi nikdy nejednali, nikdy s námi nic neřešili. Takže nás neznali, manželku viděli poprvé. Ač jsem byl pořád doma, pořád se staral, neb tehdy jsem už 17 let podnikal a to pouze doma, tak na úřadu sociální odbor rozhodl, že prý se manžel odstěhoval, že prý manželství je jen formálním svazkem. Přímo na úřadu, hned při tom jejich prvním setkání, sepsali takový nesmyslný návrh soudu, aby rozbily rodinu. Aniž by druhý rodič něco alespoň tušil, aniž by jej manželka, či úředníci alespoň informovali, tak ten zcela bizardní návrh ihned odeslali soudu.

Takto začal zločin z moci úřední spáchaný sociálním odborem Moravské Budějovice na mé rodině.

Soudu úředníci sociálního odboru takovým návrhem oznámili, že otec rodiny o ničem neví, že jej ani neinformovali, že s ním nejednali a ani jednat nebudou, protože prý je otec odstěhovaný, že prý manželství je jen formálním svazkem. Soudu úředníci oznámili, že otec není, že otec neexistuje. Že to tedy bude proces bez otce. A vlastně i bez matky, že už je rozhodnuto. Protože není co řešit. Už je hotovo. V rodině funguje jenom jeden rodič, proto, jenom z toho důvodu, se rozbíjí rodina.
Na rozbití rodiny, ve které manželé neměli konflikty, hádky, nějaký závažný problém stačil sociálnímu odboru jeden jediný podpis a ještě k tomu takto pokoutně, hned na první návštěvě získaný od pro ně od neznámé matky, pod totálně nesmyslným návrhem soudu, který si na úřadu sami pro sebe vymysleli.
Sociální odbor nám jen tak přiděl, že jsme formální rodina a otce se ani neobtěžovali ptát, co on na to.
Otec a jedno dítě, Jakub, o ničem nemají ještě dokonce dalších 12 dní ani tušení, a sociální odbor už má hotovo.
Stačil jim jen ten jeden jediný podpis. A jak ukázal vývoj, od té doby, od toho podpisu už ani jednoho rodiče nepotřebovali.

Sociální odbor si vymyslel zcela nesmyslný návrh soudu, jaký právě oni potřebovali na rozbití rodiny pro třetí osobu.
A ten bizardní návrh si zcela hladce protlačili přes soud. Přitom nikdo, ani jeden člen rodiny, ani matka našich dětí, a dokonce ani sociální odbor z toho návrhu nic nedokáže vysvětlit. Matka našich dětí pod bedlivým dohledem, při navádění sociálním odborem rozbila rodinu, odkopla dítě Jakuba jako prašivinu, a podívejte se do krajské zprávy, jak to matkou a sourozenci odkopnutí dítěte sociální odbor popsal krajské kontrole. A hned vám bude jasné, že naše rodiny, děti jsou v rukou šílených teroristů, jejichž jediným cílem je dohánět oběti svých zločinů páchaných z moci úřední k zoufalým činům a jistě i k sebevraždám.

Sociální odbor záměrně zneužili své moci k likvidaci rodiny pro třetí osobu.
Celá krajská zpráva je o chlubení se sociálního odboru, jak rodinu rozbíjeli jenom kvůli Tomášovi, pro Tomáše, kterému v té době bylo 19 let. A který tehdy už rok nežil v rodině. Celá krajská zpráva je jen o Tomášovi. O rodičích, jak se kdo staral, podílel, co kdo zná a umí, o vztazích mezi rodiči – o tom tam není vůbec nic. To se nikdy neřešilo, rodiče sociální odbor nezajímali.
Sociální odbor si záměrně vymyslel zcela nesmyslný návrh soudu, který měl jediný účel – odstavit si oba rodiče.
Oba rodiče od dění v jejich rodině návrhem soudu izolovali a to jenom proto, aby mohli z rodiny odstranit otce. O to šlo. O úřední likvidaci otce. A na to potřebovali přesně takový návrh soudu. Proto s tím návrhem nešlo nic dělat, přesto že je totálně nesmyslný. Věděli, měli jistotu, že si ten jejich nesmysl, ten jejich pablud zcela snadno protlačí přes soud. Proto se ho drželi, jako klíště.
Sociální odbor záměrně křivě informovali soud, záměrně uvedli soud v omyl. Proto nikde není nic řádně popsané, vysvětlené, proto není vůbec k ničemu vyjádření otce, matky, ale ani dětí.
Přece – kdyby byl otec skutečně odstěhovaný, kdyby bylo manželství skutečně formální, pak by sociální odbor zcela určitě nerozbíjel rodinu. V takové situaci byla jeho povinnost zjistit, jak si otec plní své povinnosti, které mu ukládá zákon. To by bylo prvořadé. Ale to sociální odbor vůbec nezajímalo, to se vůbec neřešilo. A to jenom proto, neb jim bylo jasné, že co si na nás jen vymysleli a to jenom proto, aby se jim ten podvod, ten zločin na rodině, na dětech, podařil.

Musela se rozbít rodina, matka musela dostat děti do své péče, když byl otec odstěhovaný, když bylo manželství jen formální.

Rodina se rozbila k vůli devatenáctiletému synu Tomášovi, který mimořádně krutě týral, přímo terorizoval, celou rodinu.

Tři psychologové ho řešili, i ve škole jsem kvůli jeho tyranii byl. A protože už mi několikrát opakovaně hrozil fyzickou likvidací, pokud se mu nepodřídím, proto musel z domu. Jinak by nás vyzabíjel. To nám doporučili v manželské poradně. To bylo jedné možné řešení, jak se před jeho stupňující se agresí zachránit. V rodině byl přece prvňáček a já přímo doma podnikal. Ničil nejen rodinu, ale i podnikání.  A podívejte se, jak tu situaci popisuje sociální odbor v krajské zprávě. Oni se nejen za toho agresora, za takového tyrana postavili, oni ho ze všech sil ještě i podporovali. Oni dokonce pro něj rozbili rodinu. Takto řešili tyranii v rodině. Přitom my už jsme ji vyřešili. S odborníky. Tomáš byl z domu. A přečtěte si, jak jeho tyranii a odchod z domu řešil sociální odbor.


Tomáš byl z domu a za rok končil na gymplu. Pak nebude mít kde bydlet, nebude mít zázemí, nebude mít vůbec nic. A tak si zaúkoloval sociální odbor, aby pro něj rozbili rodinu. Vlastně jen - aby mu z rodiny odstranili otce. Aby si mohl odtáhnout matku do Lukovan, kde měla prázdný domek. A kam by on okamžitě přicupital za ní. A sociální odbor mu zcela vyhověl.

Jenom proto se rozbila rodina.
Sociální odbor Moravské Budějovice rozbil naší rodinu jenom proto, aby se postarali o bydlení a o zázemí Tomáše.
Proto sociální odbor rodiče vůbec nezajímali, proto se rodiče vůbec neřešili. Proto máme zcela nesmyslný návrh soudu a proto máme zprávu z krajského šetření plnou bizardních nesmyslů. Sociální odbor o rodičích nevěděl vůbec nic, rodiče, rodina, děti, prvňáček, ty je vůbec nezajímalo. Je zajímal jen zadavatel požadavku, Tomáš. Celá krajská zpráva je jen chvalozpěv o mimořádně krutém tyranu, který terorizoval, šikanoval a týral celou rodinu.

Byl to nevídaný, neslýchaný zločin vůči naší rodině, vůči našim dětem, který ze své moci na nás spáchal sociální odbor Moravské Budějovice. Proto nelze nic vysvětlit, proto není na nic odpověď. Co platilo, to už neplatí a ničím se to nenahradilo. Proto doposud nemáme ani úřední vysvětlení, proč se vlastně rozbila rodina, proč matka tak brutálně odvrhla dítě, proč tak krutě zdevastovala sourozeneckou skupinu. Přitom všechno a od prvopočátku řídil sociální odbor.

Zde je seznam těch, co náš případ šetřili, posuzovali.


Tyto osoby o zločinech sociálního odboru Moravské Budějovice i o krytí a podpoře tyrana všechno vědí, všechno znají.
A všemu rozuměli. Nikdo z nich nežádal doplnění něčeho, další vysvětlení, další důkazy, přesto že jsem je všem nabízel.
Všechno jim bylo zcela jasné, všemu rozuměli, proto mohli rozhodnout. A proto rozhodli. Někteří dokonce i vícekrát.

ing. Jana Loiblová,  - tehdy - vedoucí sociálního odboru MB, 

ing. Jana Špačková, tajemnice městského úřadu MB,

Jan Hauk, DiS, kurátor pro mládež SPOD, Rosice u Brna,

Bc. Vítězslava Vaverková, vedoucí sociálního odboru Rosice,

ing. Radek Drnovský, tajemník městského úřadu Rosice,

MUDr. Jiří Běhounek, hejtman Kraje Vysočina, 
Mgr. Eva Rychvaldová, vedoucí oddělení vnitřní kontroly Kraje Vysočina,

nprap. Zdeněk Tvrdý, vrchní inspektor + npor. Bc Jaroslav Pospíšil, vedoucí oddělení PČR MB,

prap. Miroslav Pátek, inspektor + npor. Milan Chvátal, vedoucí oddělení PČR MB,

nprap. Miroslav Pátek, inspektor + npor. Jaroslav Pospíšil, vedoucí oddělení PČR, MB,

npor. Bc. Jaroslav Pospíšil, vedoucí oddělení policie MB,

plk. Mgr. Petr Tomášek, vedoucí Územní odbor PČR Třebíč,

plk. Mgr. Radek Malíř, ředitel krajského ředitelství PČR Jihlava,

JUDr. Zdeněk Špaček, okresní státní zástupce, Třebíč

Mgr. Lenka Fortelná, krajské státní zastupitelství, Jihlava,

por. Roman Rada, komisař, PČR, ÚO Znojmo, oddělení hospodářské kriminality,

plk. Mgr. Miroslav Fulín, policejní prezidium PČR,  vedoucí oddělení, 
plk. Mgr. Bc. Tomáš Tuhý, policejní prezident PČR,

RNDr. Jitka Seitlová, zástupkyně veřejného ochránce práv ČR, 
JUDr. Pavel Varvařovský, veřejný ochránce práv ČR,
Mgr. Anna Šabatová, Ph.D. veřejná ochránkyně práv ČR,

Mgr. Kateřina Šlesingerová, ředitelka odboru ochrany práv dětí MPSV

Nikdo z nich nic z mého popisu případu neoznačil za lež, nepravdu, že se nestalo, či že se stalo jinak. Všichni výše uvedení s mým popisem případu souhlasili, respektive, nic proti tomu mému výkladu nemají. Ve všem mi dali za pravdu.
Nikdo z nich neobjevil na postupu úředníků nic divného, závadového, natož pak nezákonného. Přitom nikdo z nich nic nevysvětlil, nikdo na nic nedokázal odpovědět. A tyranie, šikana, teror, kterému jsme léta čelili, ten nikoho z nich nezajímal.

Jejich odpovědi jsou jen jalové bla bla bláááááááá o ničem.

Takový postup sociálního odboru a takové krytí od všech těch kontrol a vyšetřovatelů, ta beznaděj, to zoufalství z toho, jak z člověka po tom všem mají jenom srandu, jak s ním pohrdají, přesně toto dohání oběti úřednických zločinů k zoufalým činům a mnohdy i k sebevraždám. Pokud se po tom všem šetření nic vysvětlit, na nic se nenašla odpověď … a už všichni mají hotovo …

A ty pomluvy a lži a nesmysly, to očerňování a kriminalizování otce pořád platí a už tak musí zůstat na věky. Proč bych s tím měl žít? To po mě přece nikdo nemůže chtít.

Dovolte mi po tom všem alespoň důstojně zemřít. Povolte mi eutanazii.

Není, neexistuje už jiná možnost, jak udělat za tím vším úřednickým běsnění, alespoň důstojnou tečku.

Takový je tento stát, takové máme úředníky a takto se zde s občany, s rodinami, s dětmi zachází. Vůbec nic z civilizovaných postupů v našem případě neexistovalo. Ani ústava, ani zákony a ni práva. Nadlidé ve státních službách se rozhodli rozdělit stádo dobytka a tak konali, jak konali.

Proč žít, když na tomto světě pro mocné nemá otec v rodině vůbec žádnou hodnotu a ani právo na nic? Když zde pro mocné nemá ani rodina žádnou hodnotu? A dokonce ani děti? Náš případ to jasně dokládá. Nejde už jen o to, co nám úředníci provedli.
Jde o to, jak je to všem úplně jedno, jak to zde vůbec nikomu nevadí. Jak to zde vůbec nikoho nezajímá.

Moc úředníku se takovými případy zvyšuje, jejich vazby se upevňují, a nad sebou už nemají vůbec žádnou kontrolu. Tak proč by něco dodržovali, proč by se měli něčím řídit? Když je potřeba, tak ve zločinech na občanech, dokonce i ve zločinech na dětech dokonale spolupracují. Dokonce i tehdy, když zde úředníci kupčí s dětmi, když se rodina rozbíjí pro zajištění třetí osoby.

Proti tomu neexistuje obrana. Nedá se pře tím schovat, zachránit, neb nás si úředníci sami našli. Manželku si na svůj úřad tajně pozvali. A ona tam za nimi v utajení přiběhla. Takto mafiánsky sociální odbor pronikli do naší rodiny.
Otce předem od dění v jeho rodině izolovali. A od té doby až dodnes mu vůbec nic neuznali. To je přece naprosto šílené.
A matka našich dětí nikdy nevypovídala, nikdy nic nevysvětlovala. Ona dodnes neví, proč rozbila rodinu, proč odkopla dítě. Všechno si to na nás úředníci jen vymysleli.
Postačil jim jeden jediný podpis od matky dětí, o všechno ostatní už se postarali sami.

Jeden jediný podpis pokoutně získaný pod nesmyslným návrhem soudu - a to sociálnímu odboru na zničení rodiny bohatě stačilo.

Čas státu na vyřešení případu vypršel. Už nechci nic šetřit, už na nic nežádám odpověď.

Musí se udělat tečka za případem. Dovolte mi po tom úřednickém teroru vůči nám alespoň důstojně zemřít.
Už nechci být v postavení žebrajícího otroka, který nemá nárok ani na řádné vysvětlení úkonu, který úředníci spáchali na jeho dětech. Který se musí poslušně podřídit všem těm pomluvám a lžím a křivým tvrzením. Který jen sleduje, jak sociální odbor navádí ke křivým výpovědím pro soud jeho vlastních dětí, jen aby děti otci co nejvíce uškodili. Jen aby tím v dětech vyvolali pocit strachu z otce, celoživotní nenávist vůči němu. Přece otec jen lže, vymlouvá se, všechno svádí na druhé, přitom on za všechno může, protože se o nic nestaral, byl jen formální, protože odvrhává děti, zatím co matka to po něm napravuje.
Ti všichni vyšetřující se nezbláznili. Oni jen svých postů podporovali tyranii, tyrana, kryli zločiny na rodině, kryli zločiny na dětech.

Bůh ochraňuj občany před okresním soudem Třebíč

Občan má být na takové úrovni, aby byl schopen přijmout, vyrovnat se, smířit se s demokratickými rozsudky realizovanými našimi nezávislými, nanejvýš spravedlivými soudci. Já je klidně přijmu. Já už se smířil i s tím, že jsem byl odstěhovaný, formální, že Jakub neexistuje, že se matce podařilo obnovit sourozeneckou skupinu ….  
Ale nelze přijmout rozsudky jménem republiky, které dokládají, že u nás nic neplatí.  Ani ústava, ani právo rodičů, a oni ochrana rodiny, ani ochrana a práva dětí. Ty rozsudky dokládají, že jsme na úrovni teroristických států, kde platí jen zvůle mocných.

Proto ty rozsudky ani nelze přijmout. I vy, vládo se proto od takového soudnictví distancujete.

Soud o děti byl proto, neb bývalka soudu uvedla, že prý jsem odstěhovaný, že prý manželství je jen formálním svazkem. To zahájilo, ale to i dokončilo rozbíjení rodiny, soudní proces o děti.

Ani ne o půl roku později, rozvodovému soudu bývalka uvedla, že ona odešla ze společné domácnosti, proto se rozvádí.
A soudu o majetek bývalka dokonce uvedla, že to ona odešla ze společné domácnosti, a že manžel byl pořád doma a všechny naše prostoty používal a pořád používá jak k bydlení, tak i k podnikání. A proto ona žádá ze všeho polovinu. A soud ji ze všeho polovinu přiklepl. To znamená, že nám soudce potvrdil, že jsem se nikdy neodstěhoval, že jsem nikdy ani nemohl být formální, když mé podnikání trvale zvyšovalo náš společný majetek.

Ty soudy bývalka bez problému vyhrála, přestože každému soudu ve stejné věci uvádí pravý opak.

Tak kdo tedy odešel ze společné domácnosti, co je pravda a co je křivé, lež podvod? Který soud platí a který soud byl podvod na mě, ale i na děti?

Ale to byla jen rozcvička.

Bývalá manželka dvěma soudům uvedla

V návrhu soudu o děti vzniklého na sociálním odboru je o otci uvedeno, že je odstěhovaný, že manželství je jen formálním svazkem. Manželka soudu uvedla, že proti otci nemá vůbec nic. Že tedy rodiče nemají žádné konflikty, hádky, bitky, že rodiče nemají vůbec žádné problémy. To uvedla matka soudu. Problém byl jen ten – že otec není.

Rozvodovému soudu také neuvedla ani jeden konflikt, nějaký neřešitelný problém, o soužití vůbec nic špatného.
A já?

V rozsudku o majetek soudce uvedl, že manžel vůči manželce neměl žádné výhrady, „že jsem popisoval naše manželství jako klidné a bez hádek“.

Když se tedy podřídíme rozsudkům, tak od tří soudů máme, že matka i otec soudům v návrzích oznámili či přímo vypověděli, že nemají mezi sebou vůbec žádné problémy. Ani ty nejmenší. Ani u jednoho soudu se žádný neřešil, ba ani nezmiňoval.
To jsou výsledky našich demokratických, spravedlivých, nezávislých soudů. Tomu je potřeba se podřídit, s tím je potřeba se smířit.
Přece se nechcete vzepřít rozhodnutí soudů, že? A k tomu ještě hned třem soudům.
Ale,

jak je v takové situaci možné, že děti přišly o jednoho rodiče, o rodinu, o majetek, zázemí, dokonce i o sourozence?
Jakou ochranu zde má rodina, když máme od všech tří soudu potvrzené, že oba rodiče soudům uvedli, že ani jeden rodič s tím druhým neměl vůbec žádné problémy, neměli ani hádky, jejich soužití bylo klidné?

Platí u nás ještě ústava, základní lidská práva, je zde ochrana dětí anebo už to všechno nahradila soudcovská zvůle?
Co to je za soudnictví, co to je za soudce? Čemu se to tedy máme podřídit, co tedy platí? Platí ústava a ochrana rodiny, ochrana dětí anebo je nad ty ústavní zákony nadřazeno rozhodnutí soudu?

Tři soudci – tři soudy a ani jeden soudce nedokáže vysvětlit, proč se vlastně rozbila rodina, proč vlastně soudili.
A přesně toto je past na otce a to rozvazuje ruce i fantazii sociálním odborům jak Moravské Budějovice, tak i Rosice u Brna.
Už nejde o rodiče, už jde o děti, v našem případě dokonce o prvňáčka. Když není oficiální důvod na rozbití rodiny, tak se něco vymyslí. A to něco jsou pomluvy a lži o otci. Čím více, tím lépe. Jen ať se dítě otcem straší, děsí, ať otce co nejvíce nenávidí. Ať je jeho přáním odkopnout otce, odkopnout Jakuba a utíkat za Tomášem, ze kterého měla panickou hrůzu. To je přesně náš případ.
Přečtete si v krajské zprávě, jak za otcem není vůbec nic dobrého, hezkého, jak byl jen škůdce rodiny. Jak dokonce vedli děti, aby podporovali a kryli tyrana Tomáše. V tom vynikl hlavně sociální odbor Rosice u Brna. Ti přes Barboru dodali soudu takové hnusy o otci, že mi ani nedovolili se s tou její výpovědí seznámit. Takto je sociální odbor naváděl, ničil.
Není náhodou, že za tyranii, šikanu, podvody a lži napáchané na otci bylo už dvěma mým dětem a s okamžitou platností soudně zrušeno výživné. Takto děti platí za zločiny sociálních odborů Moravské Budějovice a Rosice u Brna. Dvěma dětem bylo soudně zrušeno výživné, přitom sociální odbory trvale kriminalizují otce. Pořád ty jejich hnusy o otci platí.

I po tom všem šetření. A už další šetření ani není možné. Už ty nesmysly na nás hozené musí tak zůstat.

Co s tím?
Nezbývá, než mou žádost rychle a kladně vyřídit. Jen eutanazie může za těmi zločiny spáchanými z moci úřední, i za ke krytí toho všeho kontrolami a vyšetřovateli, udělat alespoň důstojnou tečku.

Já už stejně už nemám žádnou budoucnost.

Nedovedu si představit, že bych zbytek života psal články o tom, jak nejvíce a ještě k tomu nejpitoměji podváděl úřad ombudsmana. Jak policejní prezident se schovával před zločiny na rodině, před zločiny na dětech. Jak krajské šetření je jen podvod na občanech k ochraně státních úředníků.

Za to byste mě dříve či později stejně zlikvidovali.

Ani mé podnikání, se kterým jsem začal v roce 1991, už nemá budoucnost.

EET v mém případě znamená nevyhnutelnou likvidaci mého podnikání. Je to z důvodů, že EET porušuje základní pravidlo podnikání. A bez toho se prostě podnikat nedá, ať se mi to líbí či nelíbí. EET totiž poškodí i mé zákazníky.

Když slyším od nějakého ministra, že EET se nikoho poctivého nedotkne, pláču nad tím, jak pohrdá poctivou prací, poctivými lidmi.

Místo těch půllitru na ceduli měl mít ministr Babiš namalovanou šibenici s oběšeným podnikatelem. To by přesněji vystihovalo důsledky onoho kroku.

V příloze se tomuto problému věnuji, tam tu likvidaci podnikatelů podrobně vysvětluji.
A když už píšu vládě, tak v další příloze vysvětluji, jak je to s placením důchodového pojištění OSVČ z mého pohledu.

Nejprve mi úředníci podporovali Tomáše v tyranii, které se na nás dopouštěl. Na základě toho zničili rodinu, a ze mě si stvořili zrůdu, co se vůbec nestaral, co odvrhává děti. Naučili mé děti všechno svádět na otce, až je tím dovedli k nenávisti otce.
A brzy mi zničíte i podnikání. Taková je naše demokracie, takový je náš právní stát.

Absolutní moc úředníků, a vzájemná podpora v krytí jejich zločinů na jedné straně, a zoufalé činy a tragédie na straně jejich obětí.

Nabízím tomuto státu můj život, aby se za těmi zločiny konečně mohla udělat tečka. Aby si všichni ti, co tak podváděli, zneužívali své moci, kryli, ba dokonce podporovali tyranii, aby si konečně mohli oddechnout. Nezkazte jim to.

Na můj konec se přece čeká už dávno, i když si to aktéři mého případu a všichni ti vyšetřovatelé představovali asi jinak.

Povolte mi eutanazii, povolte mi po tom všem alespoň důstojně zemřít. Už nic jiného nechci. Dovolte mi alespoň důstojně zemřít. Tečka za případem se přece musí udělat.

Snad si ze mě nebudete dělat srandu, jako všichni ti před vámi a nebudete hledat jiné řešení, jen aby se zase všechno hodilo na Klušáka. Jak jediný problém v tom všem je Klušák.  Protože nechápe, že tak, jak se sociální odbor zachoval k němu, tak se tu s rodinami, s rodiči i s dětmi z moci úřední jedná běžně.

Berte mou žádost vážně, věřte, případným zesměšňováním, ponižováním mě, obviňování z duševních poruch vinu všech těch, co náš případ mají na svědomí ale i těch, kteří jej pak šetřili, nijak nezmenšíte.

Nepíše vám zoufalec, ztroskotanec, osoba na dně, která ani není schopna domyslet důsledky svého jednání. Naopak. Na tento dopis, na tuto žádost se připravuji více jak dva roky. Jsem šťastný, jsem maximálně spokojený, že už konečně naposledy popisuji svůj případ. Ale už se neprosím, nežebrám, už je čas případ ukončit. Hlavně – už nic nevyšetřujte, už nic neposuzujte.
Případ je přece úplně jasný. Důkazy ani jiný výklad neumožňují, než je tady ten můj. Všichni, co náš případ šetřili, mi jistě dají za pravdu, že to, co zde popisuji vám, jsem popsal a ostatečně doložil i jim.

Děkuji vám za kladné vyřízení mé žádosti.

21. 3. 2016

Jiří Klušák

Nešlo nic dělat jinak, natož pak lépe.


Celá krajská zpráva je jen o chlubení se sociálního odboru, jak rozbíjeli rodinu pro devatenáctiletého Tomáše. Jméno Tomáš je tam přímo uvedeno 17x. A jen o rok starším Jakubovi tam nenajdete ani písmenko.

Příběh ani nemůže začít jinak, než popisem toho, jaký byl, jak se k nám choval Tomáš. A když to porovnáte s tím, co o něm uvádí sociální odbor, bude vám jasné, že rodiny, že děti jsou zde v rukou úřednických zrůd, totálních šílenců, kteří se neštítí ničeho.

S Tomášem je tolik zážitků, a mnohdy tak neskutečných, že by se o tom dala napsat tlustá kniha. Už od jeho předškolního věku se ho báli obojí prarodiče. Přímo měl od nich zákaz k nim jet. Nikdy si ho k sobě nebrali, prostě ho nechtěli. Báli se jeho chronické lhavosti. Jak všechno možné i nemožné sváděl na jiné, jak se vztekal, když se mu okamžitě nevyhovělo. Takto si už od předškolního věku vynucoval od všech pozornost i poslušnost. Když okamžitě nebylo po jeho, dokázal to po okolí tak vylíčit, až nám všem byl nebezpečný.

Skutečný případ: Měl donést do školky uschlé listí. Měli je malovat či nalepovat. Tomáš je nedonesl. Přitom listí všude bylo, i na dvoře. Ale on neřekl, že zapomněl. Kdepak. On celou školku rozplakal příběhem, jak on musel dřít, jak on musel tatínkovi pomáhat v podnikání, jak on by tak sedřený, že už ani neměl čas a sílu si listí připravit. Před takovým si musíte dát sakra pozor, aby vás nedostal do malérů, když mu nevyhovíte, když vás takto drží v šachu. Proto se nesměl ani plácnout, neb hned by to líčil jako pokus o zabití. Proto nesměl k ani jedněm prarodičům.

Takto s námi všemi cvičil už od jeho předškolního věku. Obdobných příběhů jsou desítky.
Tomáš se vůbec neučil, všechno si výborně pamatoval už ze školy. Takže se jeho excesy přehlížely, přece dostane rozum a pochopí, jak se musí chovat. Proto, když nechtěl, tak nic nemusel. Takto to začalo. Jenže místo aby pochopil, jeho nároky se s věkem zvyšovaly. Už v deseti letech bylo jasné, že to bude vážný problém. V patnácti už se nespokojil jen s tím, že nic nemusí. Už nám dělal zle, když se mu okamžitě nevyhovělo. Když se mu nešlo dostatečně rychle a v uctivém předklonu z cesty. Když se mu ve škole nedařilo a potřeboval si to na někom vykompenzovat. Na to měl především matku. S přechodem na gympl ji začal přímo nenávidět, byl z ní nešťastný. Jinak jak krávo, ji neřekl. Samozřejmě před všemi, tedy i před malou Vendulkou.  A to mu bylo 15 let. Není divu, že sama matka napsala školnímu psychologovi, Mgr. Miroslavu Kulhánkovi, žádost o pomoc.
A o dva roky později požádala o pomoc manželskou poradnu Jihlava, PhDr. Zdeňka Větrovce.
Tomáš vstupem na gympl Moravské Budějovice matkou neobyčejně trpěl. Doma plakal, jak spolužáci říkali, jak jejich matka je vedoucí toho, ředitelka tam toho, má za sebou tam to …. a on, chudák, on musel říci, že matka dělá na prasečáku krmičku prasat. To ji nikdy neodpustil, protože dle něho ho to před spolužáky totálně znemožňovalo. Tolik se za matku styděl, že ji to doma dával sežrat i s úroky. Ta od něj měla neskutečné peklo. Tomášova nejčastější věta tehdy byla – „Mým nejkrásnějším dnem bude, až z této podělané rodiny konečně vypadnu. Nenávidím ji, nenávidím vás všechny“.

Nikdy nezapomenu na jeho památnou větu v jeho šestnácti letech: „Ještě jsem na vás příliš měkký, budu muset přitvrdit“.

Proto jsem šel o pomoc požádat třídního učitele, zástupce gymnázia, Mgr. Miroslava Smutného. Celé vedení gymplu vědělo, jaké peklo nám všem doma Tomáš dělal. Mám od Mgr. Smutného několik emailů, z nichž je zjevné, jak usilovně chce vše ututlat, jak chce tyrana chránit. To je samé – musíme pomalu, nesmíme se ukvapovat, zatím ho jen pozoruji … a já mu psal, že neřeším, jak se chová ve škole, ale že jsem mu oznámil, jak se chová doma, k nám A on nic. A jak čas ukázal, dokonce ho gymnázium ze všech sil podporovalo.

My jsme dělali všechno tak, jak se mělo. Tyranie a agrese Tomáše se řešila s několika odborníky. I se školou. Důkazů k tomu mám celý kufr. S Tomášem se totiž nedalo domluvit. Pořád jen zapíral, lhal,všechno překrucoval, vymlouval se, proto jsme si psali. Proto je tolik důkazů. Ve čtrnácti letech na otázku, co by napsal o matce, uvedl: – „Matka mi po inteligenční stránce nemá co dát“.

Matka pro něj byla jen kráva, patnáctiletá sestra Barbora děvka, pětiletá Vendulka prase. Proto mu bylo úplně jedno, co komu provede, jak se k nám chová. Takto nás viděl. Všichni se ho báli, všichni se před ním schovávali. Já jsem se s ním občas dostal do slovního střetu, neb jsem musel před ním chránit ostatní. Já se ani nemohl schovat, někam utéci, když jsem přímo doma podnikal. Jemu bylo jedno, že ničí nejen rodinu, že tím i ohrožuje i ekonomickou situaci rodiny. Čím větší hádku způsobil, čím větší škody, tím byl šťastnější.

Mám od něj dopisy s větami – „až se naučíš ke mně chovat, půjde všechno líp“ … „vůbec nemáš ponětí, jak má fungovat rodina“ Mám i dopis, který mu psala matka, kde jej prosí, aby ji neříkal, že je padlá, že je kráva. Ke školnímu psychologovi, pak i do školy, a nakonec manželskou poradnu, ty jsme nežádali o pomoc jen tak. To už je akt zoufalství a už jen prosíte o pomoc, o záchranu.

Citace z jeho dopisu pro mě, když mu bylo 15 let:
"Co sis sliboval od toho, že jsi mě nechal navštěvovat psychologa?
Já jsem totiž úplně normální, psycholog mi nedal nic novýho, jenom při svých testech zjistil to, co o sobě už vím dávno. Tys vyvolával hádky a dělal prostředí, ve kterém já prudce reaguji, protože jsem povahou cholerik."

Takže místo nějakého poznání, zlepšení situace, tak se jen Tomáš ujistil, že vlastně za nic nemůže, on že jen prudce reaguje, protože je cholerik. On nám může udělat cokoliv, protože on za to nemůže. To rodina je vším vina. Cokoliv mu říci, jenom kolem projít, připravit jídlo, které nechtěl, promluvit v jeho blízkosti, dýchat stejný vzduch, být ve stejné místnosti ... to všechno už mu dělalo nepřátelské prostředí a on chudák musel prudce reagovat.
Takto terorizoval celou rodinu, takto si to vysvětloval, a to mu bylo 15 let.


Když si na mě jen tak v devatenáct letech vymyslel exekuci, tehdy byl nejšťastnější. Konečně nade mnou zvítězil. Konečně si prosadil, že on je tady pán a že mě ztrestá, kdykoliv se mu zlíbí. Kromě jiného mi tehdy napsal „jsi jen zrůda, drž hubu a plať.“

Exekuci si na mě vymyslel, a to jsme ještě byly rodina. Ale on už se jí zmocnil, bylo to 3 měsíce po tom, co děti dostala do péče matka a kdy ještě ani nebyla u soudu žádost o rozvod. Já už jsem tehdy Tomáše rok neviděl. A toto on na mě narafičil. Za další rok jsem žádal soud o snížení výživného. Tomáš s tím nesouhlasil. Soudkyně byla zděšena z toho, co mi Tomáš za hrůzy prováděl, jak se to ke mně choval. A tak nejenže mu výživné snížila, ale s okamžitou platností mu je zrušila. Takže mám soudně potvrzené, že Tomáš byl mimořádně nebezpečný, bezcitně krutý tyran, který byl za to, jak se choval k otci soudně trestný tím, že mu bylo okamžitě zrušeno výživné. A věřte, výživné se za prkotiny, za nějaký pocit křivdy, soudně neruší v polovině školního roku.
Bylo to 8. ledna 2009, tedy rok a půl po tom, co se zmocnil rodiny.

Když pro něj sociální odbor rozbil rodinu, když se jich zmocnil, tak jim v Lukovanech udělal pravé peklo.
Už nebyl nikdo, kdo by se mu postavil. Matku napadal, protože na něj nechtěla přepsat domek.
Těhotnou sestru Barboru dokonce vyhnal z domu. Ta před ním našla ochranu v azylovém domě ve Zbýšově.

Tomáš zcela ovládal matku. Když potřeboval, matka ho vždy a ve všem a zcela podpořila. Ona vlastně ani nemluvila. Tomáš si ji dotáhl tam, kam potřeboval. Odvykládal svůj dojemný příběh, kterým posluchače rozplakal. A matka mu všechno potvrdila, vlastně jen odkývala. Jsem si jistý, že naprosto stejně to probíhalo i na sociálním odboru. Proto si ji tam dotáhl, proto je jejich zpráva plná bludů a nesmyslů, které jim Tomáš navykládal. Matka nevypovídala a ani nemohla vypovídat. A matka mu všechno jen odkývala. Proto je celá krajská zpráva jen chvalozpěv o plnoletém Tomášovi, proto je otec líčený jako nějaká stvůra, která nezvládla výchovu, která odvrhává děti, která nikdy nic dobrého neudělala. Proto sociální odbor musel otce obejít, všechno mu tajit a proto jej už sociální odbor musel od dění v jeho rodině zcela izolovat. Jak také jinak jednat s otcem – s takovou stvůrou, jak mě Tomáš vylíčil?  Byli si tím vším tak jistí, proto ani nezaváhali do krajské zprávy uvést, jak je Tomáš úžasný a jak otec jen škodil, nic nezvládl, nic neudělal dobře …. Celá zpráva je jen o úžasném Tomášovi a hrůzném otci. Proto je nezajímali rodiče. Jejich zájmem bylo odstranit Tomášovi otce z rodiny. Aby si odtáhl matku do Lukovan, kde měla domek, aby měl kde bydlet, aby měl zázemí.

Trochu jsem přeskočil děj, je potřeba se vrátit.
Když bylo Tomášovi 17 let, čím dál častěji a před celou rodinou mi hrozil fyzickou likvidací způsobem, že z toho pětiletá Vendulka měla nervové záchvaty. Už nebylo kam ustoupit. Ale ve škole všechno věděli a já věřil, že se to řeší. Ale ono pořád nic. Prý se musí pomalu, prý se musí rozvážně, prý se musí nenápadně … Takto řešil, vlastně neřešil, kryl tak hrůznou tyranii třídní učitel.

Po jednom obzvláště brutálním slovním výstupu jsem dal manželce na výběr. Buďto se na Tomáše zavolá policie a ta ho vykáže z domu, anebo ještě zkusíme manželskou poradnu. Manželka rozhodla a sama telefonicky objednala – manželskou poradnu Jihlava. Tam se dohodlo, že ten, kdo škodí, nic neuznává, vyvolává hádky, terorizuje zbytek rodiny, vytváří konfliktní situaci a libuje si v hádkách a ve řvaní na všechny, že musí z domu pryč.  To bylo nejen nejlepší, ale dokonce jediné možné řešení. Jinak by nás snad vyzabíjel.

Tomášovi bylo 18 a půl a musel z domu, na což se nesmírně těšil. A my všichni také. Včetně matky.
Nebyl ani náznak od někoho, že by neměl odejít, že by někdo proti tomu něco měl. Všichni byli šťastni, všichni se těšili.
Tomáš si posbíral, co chtěl. Nikdo mu nic nezakazoval, ba ani nekontroloval. A spolužák ho posledního srpna 2006 odvezl. S nikým se nerozloučil, nikdo nevěděl, kam jede. Jen jsme se tiše modlili, aby se už nevrátil. To bylo 31. srpna 2006

Jako otec mohu tu část uzavřít slovy – velice brutální tyranie od Tomáše po pěti letech řešení s odborníky i se školou skončila. Podařilo se mi před ním ochránit rodinu, ochránit jeho matku i jeho sourozence, jak jen to bylo v dané situaci možné.

Tomáš byl plnoletý, na poslední rok gymnázia odešel na zkušenou z domu.

Aniž bych tušil, tak měsíc před odchodem z domu Tomáš tajně psal soudu, že prý si za měsíc nebudu plnit vyživovací povinnost a tudíž on že nemá jinou možnost, než měsíc před první platbou se obrátit na soud. I to je důkaz, že s ním ani nešlo vyjít. 
Ale hlavně – v tom návrhu soudu popisuje svůj odchod z domu a to ještě měsíc před tím, než se udál. Soudu v něm píše, že on byl problém a že jediné možné řešení na zlepšení situace bylo, aby on odešel z domu. Že nám to radil psycholog. Proto odešel. Vůbec nic o tom, že by otec něco špatně dělal, měl se změnit, jinak chovat a podobně. Špatně, přímo hrůzně se choval pouze Tomáš. Proto sám napsal soudu, že aby se situace v rodině uklidnila, aby bylo všechno tak, jak má být, musí on odejít.

Cituj z jeho návrhu soudu:

Neustále se hádáme (s otcem), což narušuje soužití celé rodiny“
„Pokud se pravidelně s otcem hádám, má to značný vliv na celou rodinu.“

Psycholog mi doporučil, abych se v zájmu zachování dobrých vztahů mezi mými rodiči a sourozenci co nejdříve odstěhoval ….

A nyní se podívejte, jak odchod Tomáše z domu, popisuje sociální odbor krajské kontrole. Prý jsem odvrhl dítě.

A postačí vám jen tyto dva dokumenty, jeho návrh soudu a krajská zpráva, aby vám bylo jasné, že sociální odbor Moravské Budějovice je státní zločinecká organizace, která zneužívá svého postavení, své moci, aby na základě křivých obvinění, pomluv a lží záměrně likvidovala rodiny, záměrně ničila rodiče a doháněla je tím k sebevraždám, a dokonce aby záměrně ničila a ožebračovala děti. Náš případ to všechno dokládá, náš případ ty zrůdné praktiky odhaluje.

Podal jsem trestní oznámení na neznámého pachatele, který si tu pomluvu o odvrhnutí dítěte otce, na mě vymyslel.
Přece ten zločin, je uvedený v krajské zprávě i s tím, jak jsem byl za to sociálním odborem trestán. Přece to mé křivé obviněné rozbilo rodinu, dokonce mě to z dění v mé rodině předem a zcela vyloučilo. Vyloučit otce z dění v jeho vlastní rodině, to přece není jen tak. A když už si to na otce sociální odbor dovolil s ještě se tím chlubí v krajské zprávě, tak přece museli tu informaci od někoho získat. Nebo si to vymysleli sami. Já nevím. To mělo objasnit policejní vyšetřování.

Policie to samozřejmě odložila. Takže ta pomluva, to křivé obvinění, ten nesmysl, nejenže to tak zůstalo, nejenže to platí dodnes, ale dokonce jsem se nikdy ani nedozvěděl, kdo si to na mě vymyslel. A to kromě trestního oznámení proběhlo dalších 22 šetření.
A já se o tom nedozvěděl vůbec nic a pořád to platí. Takto krutý je tento stát k občanům, k otcům. Pak se nedivte, že se otcové věší, když se s nimi takto zachází. Ani na vysvětlení po tom všem nemám nárok.

Jak toto chcete řešit?

Eutanazie, moje obětování se pro stát, to je jedinou možností, jak za případem udělat alespoň důstojnou tečku.

Nejen škola, ale i sociální odbor Moravské Budějovice, ale i Rosice u Brna, ale i manželská poradna Třebíč, ty všichni věděli o krutostech, jakých se na své rodině dopouštěl Tomáš. A oni to nejenže kryli, oni dokonce Tomáše v týrání zcela podporovali. Dokonce naváděli i ostatní děti k podpoře tyrana Tomáše a k pronásledování, k odsuzování otce.
O tyranii vědělo i několik soudců. A nejenže to zen svých pozic kryli, ale jak vysvětlím, dokonce tyranii ze svých postů odměňovali.

O tyranii, a krutostech, co z toho vzešly, věděla i policie. Od toho nejnižšího stupně, přes policejní ředitelství až po policejní prezídium, včetně policejního prezidenta.

Všechno o tyranii u nás, o tyranovi Tomášovi věděl i hejtman, jeho krajská kontrola.
Ä dokonce už dva ombudsmani.
A všichni se za toho tyrana postavili, všichni ho podpořili.

Taková situace už přece ani nemá normální řešení.
Všichni aktéři našeho případu jen zneužívali své moci, jenom aby ze svých postů ututlali tyranii, podpořili tyrana a jeho krutosti vůči rodiči. Případ má už jen jediné možné řešení, jak za případem udělat alespoň důstojnou tečku.

Nechme umřít oběť toho všeho, a tím se všichni ostatní zachrání.

Společnost, která tak podporuje tyranii, tyrana, která se svým postojem na tyranii sama aktivně podílí, dokonce nutí se na ni podílet i další děti, taková společnost nemůže mít problém v takové situaci povolit eutanazii.

Je potřeba si uvědomit, že já se obětuji pro vás.
Já vám pomáhám v situaci, kterou už nikdo nedokáže řešit.

Tomáš je lidový vypravěč, sedmilhář, který má nadpřirozenou schopnost manipulovat, ovlivňovat, přesvědčovat.

Tomáš není nějaký ubožák, nějaký odpadlík.
Tomáš je hrdina, protože je za ním přímo mistrovské dílo.

Tomáš si dokázal ochočit celý gympl, vedení školy mu trvale zobalo z ruky. Bylo jim jedno, co jim oznamuje otec. Pro ně byl partner Tomáš, otec je nezajímal. Dokonce se prý na chudáka Tomáše ve třídě finančně skládali.
Tomáš tak oblbl manželskou poradnu Třebíč, že doktorka Mlejnková neváhala podvádět a lhát, přetvařovat se, jenom aby se postavila k situaci tak, jak on ji nalajnoval. Doktorka Mlejnková se tvářila, jako že pomáhá rodině, a přitom tajně a s plnoletým Tomášem, který ani doma nebydlel, už dělali závěrečné kroky na rozbití rodiny.

A otec, kterého oblbovala v manželské poradně, jak prý pomáhá rodině, o ničem neměl ani ponětí. Pak někomu věřte.

I na tu doktorku jsem za ten podvod podal trestí oznámení. Samozřejmě, policie to odložila.
Tomáš si dokázal zaúkolovat sociální odbor Moravské Budějovice. Už jen to, že s ním, s plnoletým, z domu již dávno odstěhovaným, vůbec jednali, byl od něj úžasný herecký výkon. Pro ně nebyl partnerem otec. Pro ně byl partnerem Tomáš.

Dokázal, aby pro něj nejenže odstranili otce, ale aby otce od všeho izolovali a hlavně, aby on se nikdy nesetkal s otcem a nemusel nic vysvětlovat. Toho se bál, jako čert kříže, protože hned bych ho usvědčil z podvodů a ze lží. Ale sociální odbor se o něj perfektně postaral, ve všem mu zcela vyhověl. Zatím co Tomáš všechno řídil, u všeho a v utajení před otcem byl, sociální odbor s otcem vůbec nejednal. Takže se ho ani na nic neptali. Co jim nakukal Tomáš, to pro ně bylo svaté.
A soudce, ten ani nevěděl, co se vlastně soudí. Ten jen plnil požadavek sociálního odboru. Soudce dokázal takřka okamžitě rozhodnout o dětech, přitom ani netušil, proč se rozbíjí rodina, ani kdo za to může. Ale tomu se budu ještě věnovat.

Tomáš si podmanil i celou policii ČR od toho nejnižšího až po ten nejvyšší stupeň. Všichni ho kryli, všichni se tvářili, jak je všechno v pořádku. A že co jsou dle mého normálně trestné činy, tak v našem případě prý trestné činy nejsou. Policie to dotáhla v krytí tyranie, tyrana tak daleko, že se dokonce pokusila z jeho oběti, z oběti tyranie udělat duševně nemocného a takto léta týranou oběť zlikvidovat. Sociální odbor pro Tomáše rozbil rodinu, odstranili mu otce z rodiny, policie se jej pokusila zlikvidovat.

To vše – pro Tomáše.
Tomášovi zobali z ruky dokonce už dva ombudsmani.
I ti mají závěry, že rodina se rozbila kvůli Tomášovi, aby prý za ním mohli sourozenci. Až tak komickou mám od nich odpověď.
Takto všichni nejenže kryli tyranii, ale všichni kvůli němu zneužívali svých funkcí, likvidovali důkazy, vymýšleli falza a to jenom proto, aby Tomáše v jeho díle proti rodině ochránili.

Vládo,

eutanazií mi neprokážete nějakou milost. Kdepak. Mně tím nijak nepomůžete, mě to jenom zabije.
Eutanazii já vás zachraňuji před tou hanbou, kterou škola, manželská poradna, úředníci, policie, soudci i ombudsmanové díky své podpoře tyrana a zobáním mu z ruky ze svých postů na tuto zemi, ne celý náš prý právní systém - hodili.

Mě Tomáš nenapálil. Mě ne. Já jsem vždy o tom, co tvrdí přemýšlel a sháněl si další informace. Proto mě jen tak nenapálil.

Úředníci a policie a ombudsmanové si ho hřáli na hrudi, ze všech sil kryli, podporovali a mě trvale odkopávali.
Proto jsme tam, kde jsme. A proto je tu moje žádost, tento popis.

Dovolte mi alespoň po tom všem, abych je obětováním svého života zachránil, když už mě nedohnali k sebevraždě.
Pak si všichni dál a neochvějně stůjte za tím, jak se prý matce podařilo obnovit sourozeneckou skupinu.

Když toto nejenže prošlo a nešlo s tím nic dělat, ale po tom všem šetření to platí pořád,
pak mi prostě musíte eutanazii schválit.

31. srpna 2006 plnoletý Tomáš odešel z domu.

Nikdo jeho odchodu nelitoval, nikdo s tím neměl ani ten nejmenší problém. Nebylo ani proč. Tomášovi se přece splnil sen. Konečně vypadl z rodiny, kterou tak nenáviděl, kterou tak pohrdal. S nikým se ani nerozloučil, nikomu neřekl, kam vlastně jde.
A zda a kdy se vrátí. Takže jsme o tom nevěděli nic, ani jsme na něj neměli kontakt. Už s námi nechtěl mít nic společného.

Od jeho odchodu byl doma naprostý klid. My se nehádali, minulá přítomnost tyrana Tomáše měla tu výhodu, že nás stmelila.

S patnáctiletou Barborou jsem měl tehdy perfektní vztah, s šestiletou Vendulou ještě perfektnější.

Manželka odjížděla každý den v pět ráno do práce, do Moravských Budějovic. Já byl pořád doma, já se staral o děti. Já s nimi byl ve dnech volna, prázdnin, při nemocech. Jen já. Pořád. Každý den. Barbora odjížděla do Třebíče o půl sedmé. Vendulka jezdila do první třídy, do Moravských Budějovic, před půl osmou. Jen já budil a jen já připravoval prvňáčka. A když se v poledne vracela, zase jen já se staral. Každý den. Nikdo jiný totiž doma ani nebyl. Manželka přijížděla nejdříve o půl čtvrté, někdy i později.

Začátkem září, tedy asi týden po tom, co Tomáš odešel, mi přišel dopis od soudu.
Tomáš po mě soudně vymáhal výživné. Tak proto se mnou o výživném nikdy nemluvil, na ničem se nedomlouval, před těmi otázkami se schovával, proto tajil, kam půjde, proto nedal na sebe kontakt. Ale penízky koncem srpna, ty si klidně převzal přitom už se tajně začátkem srpna obrátil na soud, že prý mu otec za měsíc nebude platit a on proto nemá jinou možnost …. A přesto, koncem srpna si peníze klidně převzal. Tak přesně takový je Tomáš. Nešlo s ním vyjít. Byla to jen další z jeho pastí, sprosťáren, na způsobení rodině co největších škod. Jen aby ukázal, jak bude zle, když se mu nepodřídíme.

Soudu uvedl skutek, který se prý teprve, až za měsíc, stane. A že rodiče hospodaří společně. Už z těchto důvodu se nebude nic soudit. Rodiče hospodaří společně, otec nemá svoje peníze. Mají společné peníze, společné platby a společnou povinnost se zastupovat. Nemůže být souzen jen jeden rodič, když žijí a hospodaří společně a jedná se o jejich společné dítě. Protože svatbou skončilo já, a začalo my. Nemohou otce soudit, a tvářit se, jako by se společná vyživovací povinnost matky vůbec netýkala.

Přesto se na základě totálně nesmyslného návrhu soudu a ještě tak pokoutně soudu poslaného, na základě toho, co prý se teprve stane, na základě křivého udání otce soudu soudilo. A byl vydán rozsudek.
Soudila to JUDr. Helena Tomková Ph.D., okresní soud Třebíč. A bylo to 17. října 2006.

Takto se semnou, s naší rodinou Tomáš rozloučil.

Křivým udáním soudu za skutek, který se prý teprve stane. A on už se postará, aby se stal.
To je celé. Vlastně není.

Jak lže vyčíst z krajské zprávy, po této nevídané, neslýchané křivárně, kterou Tomáš spáchal na otci a to ještě obzvláště zavrženíhodným způsobem, ho ještě sociální odbor kryl, dokonce zcela podporoval tím, že otce obvinil z toho, že prý otec odvrhl Tomáše. Já mu nic špatného nikdy neudělal. Já mám celý ten soud nahraný. I ten další. O nějakém odvrhnutí nemůže být ani řeč. Tomášův návrh soudu a jeho výpověď to vylučují. Obé najdete v přílohách.

Jak je možné, že takové a tolik hnusů po tom všem si na mě ještě sociální odbor vymyslel?
K soudům se ještě vrátím. Tady na tento soudní podvod na otce se nabalila další, ještě daleko brutálnější křivárna. 12. 11. 2007.

Pikantní na tom je, že o dva roky později se Tomáš přímo u soudu zřekl otce. I to mám nahrané a je to uvedeno i v rozsudku.

A přesto, a po tom všem musím snášet křivé obvinění od sociálního odboru, že prý otec, tedy já, odvrhl dítě.
Copak těm křivárnám, těm křivým obviňování otce, tomu trvalému pronásledování otce za jejich výmysly nikdy nebude konec?

Po asi čtyřech měsících, s příchodem vánoc 2006 domácí pohoda končila.

Chování Barbory se začalo prudce měnit. Začala být vůči mně sprostá. Ale nehádali jsme se. Já jsem to přecházel, protože co chcete vysvětlovat dceři, když vám říká, že vás nesnáší, nenávidí, že se vás štítí? Já nerozuměl tomu, proč to dělá. Horší bylo, že matce takové jednání dcery s otcem dělalo dobře. Ona ji v tom podporovala. Barboře bylo jasné, že se k tomu bude matka stavět, jako to bylo u Tomáše. Když mi bude nadávat, když bude tvrdit, jak je otec špatný, tak na oplátku za to ji matka všechno dovolí. Protože, když je otec tak špatný, tak přece ona musí být tak dobrá, co se o všechno stará, dělá … A za to dostane Barbora absolutní volnost. A tenkrát chodila s Radkem Jahodou z Moravských Budějovic, a ten moc slušnosti ani inteligence nepobral.

Takže se stávalo, že občas ani nepřišla ze školy, ale matka ji vždy omlouvala. Matka ji dokonce naváděla, aby mi kradla peníze. Neřešil jsem to. Už jsem měl zkušenosti s Tomášem, když se dítě na vás s matkou domluví, podporují se, nemáte šanci.

I tento příběh dokazuje, jak na tom ve skutečnosti byla. I toto byl problém a pro ni zcela nevysvětlitelné, nepochopitelné.

Skutečný příběh:
Že jsem byl špatný, to dokládala i tím, že prý se semnou Tomáš musel soudit o výživné. To byl přece jasný důkaz, jak já jsem byl hrozný. A jak ona je úžasná, výborná, s ní se soudit nemusel. A s tímto si vystačila po zbytek našeho manželství.

Nešlo ji vysvětlit, že to byl od Tomáše podvod, podraz na oba rodiče. Že to Tomáše u soudu pochopil, proto u soudu plakal, a že se za to u soudu omlouval. A že při tom soudu se zjistilo, že jsem mu platil dříve, než jsem měl, a dokonce i více, než pak určil soud. Že to Tomáš soud prohrál, protože co nárokoval, to mu soud neuznal. Uznal mu jen polovinu. A tu nahrávku jsem jí pouštěl. Ale to ji nezajímalo. Ona potřebovala otce srážet, ponižovat, neb byla přesvědčena, že čím více mě zašlape, tím více ona vyroste. Dle jejího chápání já jsem byl ten špatný, mě musel dát Tomáš k soudu, a já jsem všechno prohrál a musím proto platit. A ona je ta úžasná, jí Tomáš nežaloval, ona se nesoudila, ona mu platit nemusela.
Takto to chápala, takto vnímala realitu. A také mu celý poslední rok, co byl Tomáš na gymnáziu, neplatila vůbec nic. Ani korunu. Takže Tomáš má ukončené středoškolské vzdělání jenom díky peněz, které mu platil otec. Matka se na Tomáše vykašlala, ta si u něj vyživovací povinnost neplnila a to žádnou formou. A podívejte se, jak já to od všech odnáším a přitom jsem poctivě platil.

Za Tomášem si chodila, kdy chtěla. To jo. Ale jen vykecávat a chlubit se při kafíčku. To je její hoby. Kafe u jiných a chlubit se, jak ona se nadře, co ona udělá práce. Dokáže se chlubit nepřetržitě tak dlouho, že už ji na tu vlastní práci ani nezbývá čas. Dokonce s Tomášem byla na školním plesu. Jen mi oznámila, „Chtěl jsi děcka, tak se starej. Já jdu s Tomášem na zábavu, budu u něj spát, nevím, kdy se vrátím“. Takto mi to přidělila a zatím co ona byla na zábavě, tak já se doma staral o prvňáčka. Přišla druhý den odpoledne, dovezla ji paní Kuchařová a nic se nedělo. Přišla, jako by se právě vrátila z nákupu. Nic neříkala a šla si odpočinout. Takto to skončilo. Já se o tom rozepsal jenom proto, abych doložil, že si dělala, co chtěla, kdy chtěla, a jak chtěla. Ona mohla.
Ona je duševně nemocná, stejně by nic nepochopila. Tak proč vlastně sám sobě komplikovat život? Proto jsme se nikdy nehádali.

Situace se stala neúnosnou, když Barbora donesla na pololetní vysvědčení první pětku. (únor 2007) Pětku dostala, protože se vůbec neučila. A matka ji v tom neučení se zcela podporovala. Bylo jasné, že ta volnost a bezstarostnost musí přestat. Že se bude muset učit, jinak na konci propadne. Bylo to po několika měsících poprvé, co jsem po ní něco požadoval a byl rozhodnut, že si za tím budu stát. Prostě – musí se učit. A když ne, tak se nebude courat, přespávat kdo ví kde a s kým, ale bude doma.

Barbora by to přijala. Nebyl by v tom problém. Bylo ji jasné, že je veliký průšvih a že se musí řešit. Jenže do toho vstoupila její matka, která to před tím 3 týdny vůbec neřešila. Začala plakat, jak já jí prý ničím život, jak není jen škola, jak prý mladá je jednou. Toho se Barbora chytla. Ihned vycítila možnost, jak se z učení a povinností vysmeknout a začala taktéž řvát a začala mě vydírat, vyhrožovat sebevraždou. Matka ji k tomu navedla, matka ji v tom plně podporovala. Pro ni to byl další důkaz, jak je otec hrozný a jak dítěti nezbývá, než se takto bránit, než se zabít. Takto si nejen v sobě, ale i v dětech vzbuzovala a udržovala nenávist proti manželovi, proti otci. Barbora si za ty sprostoty na otce mohla v patnácti letech dělat, co chtěla. Nemusela ani ze školy chodit domů, spát doma. A matka za to byla od ní chválena, jak se stará, jak to má doma v pořádku, co nadělá práce a jak ještě musí žít s takovým mužem, který je vlastně naprosto k ničemu a jen škodí. Taková byla koncem února 2007 u nás situace.

Dělala pouze to, co chtěla. Bez ohledu na její povinnosti, bez ohledu na zájmy a potřeby dětí. Já ji to toleroval, protože je zjevné, že je duševně nemocná. Že neví, že ani netuší, jaké jsou její úkoly v tomto životě, když má rodinu, děti. Proto jsem se tak obětoval a všechno oddřel sám. Tím se ze mě stával odborník, a z ní jen chlubilka. Těch situaci, co jsem s ní zažil, to by také bylo na knihu.

Skutečný příběh:

Komu se stalo, když manžel manželce říká, že o tom, aby patnáctiletá dcera, mohla být celý víkend s klukem, spát kdo ví kde, že se o tom musí radit i se mnou, že o tom musí vědět, oba rodiče, aby mu odpověděla: „Tak já se vzdávám manželství, já už se nepovazuji za tvoji manželku, a už se mohu dělat, co chci, už se tě nemusíme na nic ptát a ni ti nic říkat.“
Co na to můžete říci? Chcete ji nadat, chcete se s takovou hádat? Vždyť by stejně nic nepochopila. To je přece zjevné už jen z této její věty. Ona je duševně nemocná. Proto ji Tomáš tak ovládal, přitom ji neskutečně týral, ponižoval, urážel jí …
Těch indicií o její duševní nemoci je nespočet. Řešilo se to i s odborníky. Každému soudu jsem to uváděl a dokazoval. I každému vyšetřujícímu našeho případu. Kdyby si mysleli, že nemám pravdu, pak by ji okamžitě na vyšetření poslali, už jen proto, aby mně tím na věky zavřeli ústa. Ale právě proto, že těch indicií je tolik, je jim jasné, že je duševně nemocná a musí se to krýt.
Proto se nikdy nesměl její duševní stav prošetřit. Toho výsledku se všichni báli. Protože, kdyby se odhalila skutečnost, kdyby se potvrdila duševní porucha, tak co potom, že?  Raději všichni budou tvrdit, že matka jen tak rozbila rodinu, odkopla dítě, aby tím tmelila sourozeneckou skupinu. A nikomu ze všech těch 22 vyšetřovatelů a posuzovatelů se na tom nezdá nic divného.

Ještě ten večer, co matka tak naváděla patnáctiletou Barboru, aby otce vydírala hrozbou sebevraždy,  jsem se o pomoc obrátil na manželskou poradnu Třebíč. Bylo to pouze a jen z toho důvodu, jak se ke mně chová dcera Barbora. To se mělo řešit, to byl můj požadavek, to já jsem pomoc u odborníků pro naši rodinu objednával. Případ měla na starosti doktorka Mlejnková.
A to už se dostáváme na konec února 2007.
Z Barbory se problém přesunul na matku, takže se prakticky řešila jen manželka. Vysvětlil jsem ji, že nevaří, nepoklízí, nestará se, že ztrácí i základní hygienické návyky. Jak i v těch nejhrůznějších činech Tomáše mu dělala alibi, a jak i nyní matka dceru navádí a štve proti otci. Jak ji učí krást mi peníze, jak ji podporuje, když mě Barbora i před Vendulkou říká, jak se mě štítí, jak mě nesnáší, jak mě nenávidí. Jak ji matka navádí, aby mě Barbora neposlouchala, nijak nepomáhala. A jak to vyvrcholilo tím, že ji matka dokonce naváděla, aby mě, otce dcera vydírala, vyhrožovala sebevraždou, pokud po ní budu něco chtít.

Nikdy od manželky ale ani Barbory přede mnou nezaznělo, že by něco z toho nebyla pravda, či že se tak nestalo, či se stalo jinak. To si netroufli, protože mám plno zvukových záznamů o tom. Když žijete s duševně nemocnou manželkou, když s vámi takto jednají, vždy je potřeba zajistit si dostatek důkazů, ke svému tvrzení.

Manželka přiznala, že ve všem mám pravdu, že nevaří, nepoklízí, že se nestará, že si vlastně dělá, co chce. A slibovala nápravu.

Doktorka si tajně pozvala i Tomáše, který tehdy u nás už půl roku nebydlel. To jsem uvítal. Doktorce Mlejnkové jsem nabídl, že za každou špatnost, kterou jsem kdy Tomášovi provedl, mu dám 10 tisíc korun. To pak doktorka Mlejnková popřela, ale o to nejde. Jde o to, že se neřešilo vůbec nic ohledně toho, že bych se já někdy nějak špatně choval k Tomášovi. Na nic nepřišli.
Naopak – ukazoval jsem jí dopisy, které zoufalá matka a sourozenci psali Tomášovi, kde jej žádají, prosí, aby na ně nebyl tak krutý. Zcela jistě se tam neřešilo, že by nemohli chodit za Tomášem, či že by za ním chodili tajně. To by ani nešlo, neb si za ním chodila, kdykoliv chtěla. Dokonce jsem ji za Tomášem sám posílal. Proto proti mně vůbec nic nebylo.

Já neměl co měnit na svém chování, na svém jednání. Mně se vůbec nic nevyčítalo, po mě se vůbec nic nechtělo.
To manželka tam slibovala nápravu. To bylo koncem března 2007.

Zdálo se, manželská poradna matce pomohla, že alespoň mírně pochopila svou roli, své povinnosti v rodině i vůči dětem. Manželka nevařila. To se tam vyřešilo dohodou, že od 1. dubna jsme já a Jakub brali obědy. Barbora celý ten rok neměla obědy. Ona doma věčně nebyla, chodila v noci, jí a matce to tak perfektně vyhovovalo. Situace u nás byla stabilizovaná a už se měla jen lepšit. Určitě ji nic neohrožovalo. Právě jsme navštěvovali manželskou poradnu a všechno je v pořádku. Na mě nebylo nic špatného, já jsem obstál. A ona se měla polepšit, měla si konečně alespoň částečně plnit své povinnosti.

Dále už se k té terapii doktorky Mlejnkové nebudu vyjadřovat. Mohu uvést, že její terapie bylo to nejhorší, co mě kdy v životě potkalo. Něco tak zrůdného z takové instituce, to bych nepřál zažít nikomu, neb slabší povahy by ji jistě na místě zabili. A já bych to zcela chápal. Ale já byl na šoky a podrazy řádně vycvičený jak Tomášem, tak i manželkou. Proto přežila. Ale měla na mále.

Když se po létech začal prošetřovat náš případ, podal jsem na ni stížnost a nešetřil jsem ji. Proč to píšu? Protože se k mé stížnosti doktorka Mlejnková vyjádřila. Takže na mě byla hezky nabroušená. Ale co je hlavní, tu zprávu od ní máme. A ta potvrzuje, že proti mně tam vlastně vůbec nic nebylo, nic takového se neřešilo. Se mnou že byla manželka spokojena. Dokonce ani zmínka o tom, že bych byl odstěhovaný, formální. Ani o tom, že za Tomášem někdo chodí tajně, či že bych odvrhl Tomáše. Nic špatného na mě nenašel ani Tomáš. Ale je tam potvrzeno, že ona nevařila, nepoklízela, nestarala se. A že mě jen využívá, a že naváděla a štvala děti proti mně.

A že ve všem slibovala nápravu. To je tam uvedeno. To je velice důležité vědět, taková byla u nás situace začátkem dubna 2007.

Více o tom psychocentru psát nebudu, neb je to obšírně popsané na mém blogu v článcích číslo devatenáct a hlavně v čísle 20.

Je duben 2007 začíná nový život, máme první obědy. A blíží se mé narozeniny.

10. dubna, mám narozeniny – a nic se neděje. Nikdo mi k narozeninám nepopřál, nic jsem nedostal.

16. dubna má narozeniny manželka. Dal jsem jí první mobilní telefon, aby mohla být v kontaktu s Tomášem, kdyby potřebovala. Mobil si převzala.

19. dubna jsme měli výročí svatby. Já nedostal nic, manželce jsem dal květiny, bonboniéru, víno. Vše si převzala.
A zase – nic se neslavilo.

Bylo mi to divné. Několikrát jsem se manželky ale i Barbory ptal, zda se něco nestalo, co se to děje, že se mi zdají být divné. Hlavně Barbora mě ubezpečovala, že se vůbec nic nedej, že mám být v klidu, že je všechno v nejlepším pořádku.


Od 16. dubna jsem se jich nejméně 1x denně ptal a vždy jsem dostával stejné odpovědi.

Až přišlo osudové datum, 23. dubna 2007.

23. dubna mi manželka jen tak řekla: Na ledničce máš papír, přečti si ho.“

Ten papír pro mě, to byl její návrh soudu, který ale už 11. dubna odeslali soudu.
A přesně takto mi to 23. dubna manželka oznámila.

Sdělení soudu, „že prý dětem svůj záměr oznámila“ … a jak se ke mně chovali, jak mi vše tajili … už jen toto bylo nesmírně kruté a v životě neodpustitelné.  (I za to bylo Barboře o pět let později soudně zrušeno výživné.)


Ale - přesně takto to začalo a přesně takto se mnou jednali.

Aniž bych cokoliv tušil,

11. dubna odeslala soudu, a až 23. dubna to oznámili a přesně takovou formou jak mě, tak i Jakubovi.

Přesně takto odkopla Jakuba, jako tu největší prašivinu.

Bez jakékoliv domluvy, bez jakéhokoliv vysvětlení, bez jakékoliv možnosti něco zvrátit.

Zločinné propojení sociálního odboru Moravské Budějovice
a soudce okresního soudu Třebíč Mgr. Viléma Michálka.


Popis situace v období od 23. 4. 2007 do 3. 8. 2007

Do 23. dubna 2007 byla situace v rodině zcela klidná, bez hádek, bez konfliktů. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by rodina mohla být v ohrožení. Bylo to jen několik dní, co jsme zdárně ukončili návštěvy manželské poradny, při kterých na mě manželka a ani Barbora a ani Tomáš neuvedli vůbec nic špatného. Na nic si nestěžovali, nic je netrápilo. Proto ani nešlo očekávat nějaký zvrat, dělat něco jinak, chovat se jinak. Nebylo důvod, nebylo proč.

Přesto jen asi týden po posledním sezení v manželské poradně, když prokazatelně vůbec žádný problém nebyl, tak 11. dubna manželka tajně odeslala soudu totálně nesmyslný návrh soudu. Přede mnou a před Jakubem to ještě 12 dní tajila.

Mě to oznámila způsobem, jako se prašivému psu hází ohlodaná kost. Mě to jen tak přidělila, už jako hotovou věc. Ale tak se mnou běžně jednala. Tak mi oznámila například i to, že půjde s Tomášem na zábavu. Bylo jí úplně jedno, co na to já. Ona si dělala, co chtěla. Nešlo nic dělat, protože je duševně nemocná, protože nerozumí tomu, co činí, či jaké jsou její povinnosti. Proto u nás nebyly hádky, nebyly konflikty.

23. dubna 2007 mi řekla. „Na ledničce máš papír, přečti si ho“.

Byl to její návrh soudu na svěření dětí před rozvodem do její péče. Ale ty důvody …že prý je manžel odstěhovaný, že prý je manželství jen formálním svazkem. A ani se nenamáhala s tím, co na to já, a už to dávno bylo u soudu.

Přitom já byl pořád, tehdy už 17 let jenom doma. Já přímo doma podnikal, já se pořád staral, přímo doma jsem vybudoval zahradnictví, obrovskou hodnotu pro rodinu, jistotu, zázemí, majetek pro všechny … A ona soudu pošle takový blábol.
Mě to bylo jasné. To už nepůjde okecat. Už ji budou muset odvést do blázince. Já ten návrh vůbec nebral vážně, protože bylo jasné, že je tak nesmyslný, že jej nikdo nemůže brát vážně. Až se o tom dozví na sociálním odboru, manželka vyfasuje jízdenku do blázince. Proto jsme to vůbec neřešili. Bylo to jako vždycky. Bylo by zbytečné ji vysvětlovat, že je to nesmysl a kór v našem případě, když jsem byl pořád doma a když jen já se staral. Až sociální odbor uvidí, co jsem tu všechno dokázal, znám a umím, kolik toho denně udělám, jak jen já se starám, tak mě ještě navrhnou na vyznamenání – Úžasný otec.

Za pár dní nás, respektive mě navštívila sociální pracovnice, paní Stanislava Chalupová. Nikdy jsem neslyšel tolik chvály a obdivu nad tím, co zde viděla, co jsem pro rodinu už dokázal udělat. Jenom obdiv a nejvyšší uznání. Představte si, ani jedna jediná výtka. Neměla moc času, pořád říkala, že spěchá. Tak jsem alespoň chtěl vědět, co udělají s tím totálně nesmyslným návrhem soudu, jak jí zde ze situace muselo být jasné. Ona na to říkala, že s tím nic dělat nemůže, že to až bude řešit soud. To mi bylo divné. Proč by se měl soud zabývat totálním nesmyslem? Ale asi je takový postup, ona to přece musí vědět. Nemohu ji něco určovat. Byla tu jen asi deset minut a prý jen proto, aby se podívala na naše podmínky. Tak jsem se těšil na další jednání, když byla mnou tak nadšená

Pak zřejmě na sociálním odboru vypovídaly i děti. Nevím. Já u žádných výpovědí dětí nikdy nebyl, já o tom nic nevím, mě o těch výpovědích dětí vůbec nic neříkali, se mnou vůbec nic ohledně dětí či jejich výpovědí neřešili.

Dodnes nevím, zda na úřadu děti skutečně vypovídaly, ani co tam mé děti vlastně vypovídaly.

Bylo mi to divné. Sama sociální pracovnice uznala, že bývalka soudu poslala totálně nesmyslný návrh soudu, a děti už prý také vypovídaly. Proč by děti vypovídaly k tomu, zda je otec odstěhovaný, zda manželství jen formální, když je zjevné, že jsem byl pořád doma, pořád se staral …

Se mnou z úředníků nikdo nejenže nemluvil, ale ani nechtěl mluvit, nikoho jsem nezajímal. To bylo jen – já nic neřeším, já o ničem nerozhoduji, mě nic neříkejte, to až pak, to až u soudu. A první stání u soudu se blížilo a já vlastně ještě nic nevypovídal. A vypadá to, že už ani nebudu. Co když u soudu na něco zapomenu, co když něco spletu, přece se jedná o tak důležitý soud, o osud dětí.

Tak jsem všechno sepsal a šel jsem jim moji písemnou výpověď pro sociální odbor osobně předat. Sociální pracovnice se mnou nechtěla mluvit. Zase na mě neměla čas, zase prý to až pak, to až u soudu … Ale nakonec jsem se tam asi půl hodiny zdržel. Předal jsem ji popis situace v naší rodině. Krátce jsem zmínil o tyranovi Tomášovi i o tom, proč odešel z domu, i o tom křivém udání mě soudu od něj. Sociální pracovnice Stanislava Chalupová o naší rodině, o špatném duševním stavu manželky, který se řešil, i o tyranii a prolhanosti Tomáše, všechno věděla. A věděla to ještě před začátkem soudu.

A protože se opět na nic neptala, nic mi neříkala, pořád jsem neměl ani tušením, jestli vůbec a co děti vypovídaly, jak celou věc posuzují, jak jim vlastně bylo vysvětleno, že se rozbíjí rodiny, když ten návrh je tak debilní. Řekl jsem jí, že budu požadovat, aby tedy vypovídala Barbora u soudu, když já o ničem nevím, když se semnou nic neřeší. A také, že budu požadovat testy rodičů, abych alespoň tam mohl uvést, jak jsem se staral a co jsem pro rodinu již udělal, když už to sociální odbor vlastně ani nezajímalo.

První stání - udivilo mě, že soudce vůbec nezajímá důvod rozbití rodiny. Jako by ten důvod v návrhu uvedený chtěl ututlat. Ale důvod rozbití rodiny je přece základem všeho. Kdo rozbije rodinu, kdo si ji neváží, kdo si neváží zázemí a jistoty dětí, sourozenecké skupiny, kdo je takto poškozuje, takovým se musí přece pohrdat.

Očekával jsem, že sociální pracovnice vystoupí s tím, že pan Klušák s tím návrhem nesouhlasí, protože je nesmyslný, křivý, že záměrně uvádí soud v omyl, když to všechno zde viděla a zde i potvrdila. A ona nic. 
Pak jsem mohl dávat otázky. Začal jsem tím, jak chce živit děti, když sama si vydělává jen minimální mzdu? Ona soudu řekla, že do práce teprve půjde a tam že bude brát 8 – 12 tisíc čistého. Řekl jsem, že takový plat pomocné síly neberou, že lže. Pak jsem se ptal, proč vlastně rozbíjí rodinu, když poslala soudu návrh, který ani neumí vysvětlit, kterému ani nerozumí? Do toho vstoupil soudce, že už jsem se ptal, že jedna otázka stačí, a když jsem s tím nesouhlasil, tak mi hrozil pokutami, vyvedením ze soudní síně. Že prý tady nejsme, abychom se vybavovali. Takto mi to přesně řekl. A bylo po ptaní se. Dovolil mi jednu jedinou otázku.

A jednu jedinou otázku měla i sociální pracovnice. Neptala se na nic ohledně rozbití rodiny, na nějaký problém rodičů, ani jak se kdo staral, podílel a podobně. Ptala se, proč jsem opravoval dům až teď? To mě dostalo. Jí z toho všeho dění při rozbíjení rodiny zajímalo pouze toto. Jen se podívejte do krajské zprávy, z čeho všeho, z jakých hrůz mě o pár let později sociální obor obviňoval.

Až později mi došlo, že musela dát otázku, aby se mohlo uvést, že se na něco ptala. A tak dala takovou otázku, která je o ničem. Odpověděl jsem jí, že dům se opravuje pořád. A tím to pro ni, i pro soud skončilo. V celém procesu o děti jsem měl nárok na jednu jedinou otázku a i sociální odbor dal jen jednu jedinou otázku.

(O půl roku později, při její žalobě o rozvod tomu soudu písemně uvedla, že bere okolo 6 tisíc korun. Takže nakonec brala dokonce o dva tisíce méně, než byla minimální mzda. A přesto ji soud okamžitě přiklepl děti do péče)

Požadoval jsem i u soudu, aby o nás vypovídala alespoň Barbora.

Požadoval jsem vyšetření duševního stavu manželky. (To jsem požadoval pak u dalších asi 5 soudů)

Požadoval jsem testy na způsobilost rodiče. Testy nám soudce slíbil. Prý ale až příště.

Nic z toho nám nebylo umožněno.

Jediné, co soudce zajímalo, bylo, kolik si vydělávám. A já mu opakovaně vysvětloval, že má mé daňové přiznání, že tam to je. Pořád mě nutil, do nějaké měsíční výplaty. Řekl jsem mu, že já měsíční výplatu nemám, že mé podnikání je sezonní záležitost. Jeho mé platné daňové přiznání nezajímalo. Já mu žádný měsíční příjem neuvedl a ani nemohl uvést. A tak si soudce moji měsíční výplatu jen tak vymyslel.

Když přišlo ono příště, druhé stání, když se měly domluvit testy na způsobilost rodiče, tak soudce řekl, že už má v případu jasno, že už nejsou testy potřeba. A že za tři dni vynese rozsudek.

Soudce prokazatelně nic nevěděl, nic nechtěl vědět, nic nám nedovolil, soudce zcela jistě o nás vůbec nic nevěděl, neb o nás, o našem soužití nikdo nic nevypovídal. Soudce dokonce ani netušil, proč se vlastně rozbíjí rodina.
A přesto, že soudce vůbec nic nevěděl, tak takřka okamžitě rozhodl.


Tím to všechno skončilo.

Začátkem dubna 2007 končíme s návštěvami rodinné poradny. Manželka na mě neuvedla vůbec nic špatného, na nic si nestěžovala. Z jejího pohledu, z jejich výpovědí začátkem dubna je v rodině všechno v nejlepším pořádku.

11. dubna v návrhu sudu o manželovi nic špatného neuvádí, nezmiňuje vůbec žádné konflikty, hádky, problémy. Naopak. Její návrh soudu jakékoliv problémy vylučuje.

od 11 – 23 dubna mě manželka a dcera Barbora ubezpečují, že se nic neděje, že je všechno v nejlepším pořádku, že nemusím mít žádné obavy.

A jen pět měsíců po tom … 3. 8. 2007 … už bylo hotovo.
Od podání zcela nesmyslného návrhu soudu až do vynesení rozsudku jim na to stačilo ani ne 5 měsíců.
A to oba rodiče žádali děti do své péče. A ani jeden o tom druhém neuvedl nic špatného, protože nic takového se ani neřešilo.
Po tom všem ani netuším, nejen to, proč se rozbila rodina, ale ani to, jak to sociální odbor vysvětloval dětem, prvňáčkovi.

Taková je zde ochrana rodiny, ochrana dětí, takto se zde zachází s otcem.

Tento případ nemá šťastný konec. Takové postupy, takové zacházení s rodičem, ta bezmoc, ty spolehlivě vedou k sebevraždám rodiče. A takový postup sociálního odboru je završen sdělením, že rodič neunesl rozbití rodiny, nesmířil se s rozhodnutím našeho demokratického soudu, a proto se oběsil. U soudu mu došlo, že to on rozbil rodinu, on že za všechno může, a že už je s tím konec. Proto se oběsil. Neunesl svoji vinu. Takto jej stát okamžitě prohlásí za duševně nemocného. A všichni jsou šťastni, spokojeni, a to i děti, že ta zrůda otec, co za všechno může, co rozbil rodinu, ten duševní ubožák, už je mrtvý.

Ale podívejte se, jak to bylo ve skutečnosti v našem případě. Jak krutý je tento stát k rodinám, k rodičům, k dětem. Jak otci v rodině nedovolí ani to nejzákladnější. Aby měl rodinu. Ani aby chránit svoji rodinu. Ani aby chránit své děti. Ani aby vychovávat svoje vlastní děti. Otci úřednici tohoto státu nedovolili ani promluvit. A když přesto něco řekl, tak je to vůbec nezajímalo, nic z toho nepoužili. Jen hrozili pokutou, vyvedením ze soudní síně. A hlavně – na to jsem se neptal, to mě nezajímá, takto všemu bránil.

A protože sociální pracovník má vždycky pravdu a náš demokratický soud – ten je vždycky nestranný, spravedlivý, tak právě proto za přesně takovými sociálními pracovnicemi a za právě takovými soudci jsou desítky, stovky a možná i tisíce sebezavražděných rodičů. A jistě i dětí.

Proč jsem se nezabil, proč jsem z nich neudělal své vrahy?

Ale tím bych jim přece ohromně pomohl, tím bych je zachránil. A hned by mohli řádit v jiné rodině, duševně prznit jiné děti.

Tehdy jsem nevěděl, dokonce ani netušil, co se to vlastně děje, co se stalo.

Už jen ten nesmyslný návrh soudu, který už 11. dubna tajně odeslali soudu a přitom sotva šestnáctiletá Barbora mi ještě 22. dubna přísahá, jak se nic neděje, jak je všechno v pořádku, jak nemusím mít žádné obavy … To si dítě ani nemohlo dovolit, neb to by dítě ani nenapadlo. Kdo ji řídil, kdo ji naváděl, podporoval, od koho měla ujištění, že i za tak sprosté jednání, za takový podvod, za takové lhaní, za takový zločin na rodině, na otci se ji nic nestane? Přece nemohla mít ani tušení, jak to bude probíhat ani jak to dopadne. Jak je možné, že se stala taková věc, tak rychle a přitom vlastně rodiče do toho vůbec nemohli zasahovat, vůbec se s nimi nejednalo?
Manželka nikdy ani ten návrh soudu nevysvětlila, vůbec mu nerozuměla, vůbec jej neřešila. Jako by už předem měla jistotu, že o všechno se jiní postarají, ona má jen mlčet. A ona jen mlčela. Zřejmě proto jsem nesměl já nic říci a zřejmě i proto nám ohledně rodiny, dětí vůbec nic nebylo umožněno.

Jak je možné, že když jsou mezi rodiči tak obrovské rozdíly, že se nikdo na nic neptá, nikdo nic nezjišťuje?

Bývalka má jen základní vzdělání a pokud dělala, tak jen námezdní práci a za minimální mzdu.

Doma se nestarala, nevařila, nepoklízela, doma byl neuvěřitelný bordel a smrad. Ztrácela už i základní hygienické návyky, řešilo se to, brala prášky na hlavu. Sama se sebou si nevěděla rady, sama potřebovala pečovatelku.

Všechno jsem tu odřel já, a najednou, z ničeho nic, taková věc a hlavně, takové jednání s otcem.

Jako by všichni věděli, jak na tom je, a proto nám nic nedovolili. Ale to je přece příliš šílené, než aby to mohla být pravda.

Dva roky počkám, požádám soud o Vendulku do své péče. Bude to už u jiného sociálního oboru a ten uvidí, že je matka dětí neschopná se starat i sama o sebe, natož pak o děti.

A pak se uvidí.

Proč jsem se tehdy neodvolal?

Protože soudce je přece vždycky nezávislý, spravedlivý a když tak rychle rozhodl, těžko by pak rozhodoval jinak.

Protože sociální pracovník má vždycky pravdu. A ta stejná by to pořád řídila, vždy by měla v procesu, v tom zákulisí, hlavní slovo. A já neměl zapotřebí například čelit tomu, že jsem znásilňoval čtrnáctiletou Barboru, která se to bála dříve oznámit. Ale když už se nemusí otce bát, tak už to může přiznat. A že jsem omakával na přirození i pětiletou Vendulku.

Jsem si jistý, že by se to tak stalo. Jen připomenu, jak se přetvarovala, jak se tvářila, že prý je všechno v pořádku a přitom už dávno i ona rozbíjela rodinu. Jsem si jistý, že by ani soudce, ani sociální odbor nikdy nedovolili testy rodičů či nějaké šetření ve věci. To by odhalilo jejich podvod, zločin na rodině. Aby jim to prošlo, zcela určitě by mě předem zřejmě tímto způsobem zlikvidovali. Tím jsem si dnes stoprocentně jistý. I tím, že si dneska škubou vlasy z hlavy, že to tak tenkrát neudělali.

Ale byla tu jiná věc:

Barbora totiž byla v ten čas již zcela na mě vysazená. Jí šlo o to, že získá absolutní svobodu. Otce se zbaví a s duševně nemocnou matkou si snadno poradí. Už nebude muset do školy, z domu jí udělá bordel, a to bude v šestnácti letech život.

Jen kluci a 24 hodin denně volna. Následný vývoj toto všechno potvrzuje. Hned první rok bez otce ji ze školy vyhodili. Na vysvědčení měla snad sedm pětek. I s tím bordelem se to potvrdilo.

Ale hlavně - když tenkrát tvrdila, že se raději zabije, než aby byla se mnou, o takové dítě ani nemůžete usilovat.

Už to byly jiné děti. Už v sobě měla nenávist k otci kterou  ní zažehl sociální odbor.

Přitom ještě ani ne před rokem, v říjnu, v listopadu 2007 jsme měli perfektní vztah. Vždycky jsme měli perfektní vztah. A jen o půl roku později, takový obrat. Co, a hlavně kdo je za tím, a proč? Přece dítě se samo za tak krátký čas ani nemůže tolik změnit. To je reakce na něco, někoho, dost možná, že ji někdo takto vedl záměrně, že někdo právě toto potřeboval.

Je potřeba si uvědomit, že tehdy jsem ničemu nerozumě. Z toho, jak se mi ničí rodina, jak se mnou zachází děti, a já v tom nemohu nic udělat … Jak mě podvedl i sociální odbor …

Z toho jsem byl tehdy hodně špatný.

Dnes je nějak, ale zítra už může být úplně jinak.

Takže bude potřeba tomu nechat rok, dva, a pak se uvidí.

 

Od rozpadu rodiny, po sociální odbor Rosice u Brna

od 3. srpna 2007 po červen 2009

Jen pár dní po vyhlášení rozsudku o děti jsem psal manželce ohledně plateb a dalších náležitostí. Už mi neodepsala. Jako před tím, tak i potom se semnou vůbec na ničem nedomlouvala, ani o ničem neinformovala. Získání dětí pro ni automaticky znamenalo, že už vůči manželovi, ani vůči otci svých dětí vůbec nic nemusí. Ale ona to ani nemohla změnit. Tomáš se zmocnil rodiny. Už jí nedovolil odpovědět. Proto mi napsal za ní. Jak prý jsem jen psychopat, sajrajt, zrůda, že nemám ponětí, jak má fungovat rodina … jak jen já za všechno můžu, protože jsem se k němu neuměl chovat … a že mi zakazuje psát jeho matce, tedy mé manželce. On mi dokonce zakázal, psát mé manželce. A že se mám obracet na něj. Jinak že si to se mnou vyřídí. Takže je možné, že můj dopis pro moji manželku ani nedostala.

Já jsem tehdy s Tomášem mluvil naposledy u soudu po jeho křivém obvinění z října 2006, kdy tam plakal, omlouval se, že prý zapomněl, že prý si neuvědomil. Od té doby jsem s ním neprohodil ani slovo, vůbec jsme nebyli v kontaktu. A takto se mnou takřka po roce jednal, takto obživl. Ale tato se mnou jednal, když s námi ještě bydlel. Proto ho řešili psychologové, ve škole, proto přece musel z domu. Pak měl ještě rok na gymplu a při konci jeho studování se rozbila rodina.

Tomáš skončil gympl, o ničem mě neinformoval, nic neoznamoval, neuvedl novou adresu bydliště, a nic po mě nechtěl. Zakončil to takovým zvrhlým dopisem a to jen proto, že jsem psal manželce a chtěl se s ní domlouvat. Zcela určitě v něm není nic o nějaké škole, dalším studování. Ani náznak něčeho takového. To bylo v koncem srpna 2007.

Za asi 3 měsíce po tom mi přišel od soudu návrh od manželky na rozvod.

Další šílený návrh soudu. Manželka v něm kriminalizuje svého manžela, že prý si neplnil vyživovací povinnost a chudák Tomáš se musel soudně domáhat výživného. Přitom já mám soudně potvrzené, že jsem mu platil dříve než jsme měl, a dokonce více, než pak určil soud. Zatím, co já mu platil, jeho matka si celý ten poslední rok jeho studování na gymplu u Tomáše neplnila vyživovací povinnost a to žádnou formou.
A protože soudce její návrh zcela akceptoval, nijak jej v odůvodnění neopravil, nedoplnil, znamená to, že nás rozvedli na základě křivého obvinění manžela z neplnění si vyživovací povinnosti a krytí trestného činu manželky, neplnění si vyživovací povinnosti.

Za touto soudcovskou prasárnou je opět okresní soud Třebíč. A soudce Mgr. JUDr. Jan Hurdík. Zpečetil to 28. 11. 2007.

U tohoto soudu se taktéž vůbec nic neřešilo, na mé připomínky, na nesmyslnost toho návrhu soudu se vykašlal. Nebylo co řešit, přece se chtěla rozvést s manželem, který si ani vyživovací povinnost neplnil, s takovým přece není co řešit.

U toho soudu ohledne rozbíjení rodiny se nic neříkalo, nic se neřešilo, nijak neodůvodňovalo. Opět to soudce vyřídil za ni. Se mnou o ničem nemluvila, nic mi neříkala, nic nepožadovala, ani ohledně Tomáše. Všechno bylo v nejlepším pořádku. Bylo to stejné, jako když mi na jaře říkala, že se vůbec nic neděje, že je všechno v pořádku. A přitom už dávno odeslala návrh soudu o děti.

Nyní to bylo naprosto to samé. Vůbec nic se neděje, všechno je v nejlepším pořádku. Jen jsme se rozvedli. Tahle mi to servírovala.

A z ničeho nic, o dva měsíce později, 22. ledna 2008 jsem obdržel soudní exekuční úhradu dluhu.

Tomáš na mě, ale ještě za manželství na jednoho rodiče, nařídil exekuci. S advokátkou to vyřídil 31. října 2007. A stejná advokátka manželku zastupovala i při rozvodu, a kvůli tomu se na soud obrátili 25. října 2007.

A koncem listopadu jsme se všichni tři sešly u rozvodu a jen mi oznámili, že se nic neděje, že je všechno v pořádku.

Advokátka nejenže věděla, že nařizuje exekuci na manžela své klientky, ale nikdo se ani nenamáhal mě o něčem informovat. Přitom se mnou u rozvodu obě mluvily, ale o na mě již řešené exekuci, že bude soud, mi ani jedna ani nepípla.

Asi měla strach, že za tu čtvrt hodinu práce, za ten jeden z polo popsaný papír A4, by nedostala 11.900 Kč. Kdybych se o tom náhodou dozvěděl, kdybych náhodou šel k soudu, aby ta její těžce vydělané penízky nebyly ohrožené. A tak mi to všichni tajili.

Přitom - Tomáš si to na mě jen tak vymyslel, podvedl všechny, že prý mu dlužím 6 tisíc korun.
Po mě nic nechtěl, o ničem mě ani neinformoval. Nikdo po mě nic nechtěl, nikdo mě o ničem neinformoval. Já se o tom dozvěděl až že soudního příkazu, až když bylo po všem, až koncem ledna 2008. Že prý dlužím 4.500 Kč a proto jsem byl souzen a odsouzen k exekuci a proto musím do tří dnů zaplatit  30.563 Kč.

Nyní vám vysvětlím, jak přesně takové Třebíčské souzení, dohání občany k zoufalým činům i k sebevraždám.

Podívejte se, co se mi všechno stalo a to v průběhu jednoho a půl roku.

4. srpna 2006 -  Tomáš tajně posílá zjevně křivý, nesmyslný návrh soudu, já o ničem nemám ani ponětí.

Soudu křivé udává otce, otce žaluje za skutek, který se podle něj teprve stane. Až za měsíc. Ale nejenže se stane až za měsíc, obvinil mě ze skutku, který se ani nemohl stát a to hned z několika důvodů.

Na tento zcela nesmyslný, dokonce křivý návrh soudu vydala rozsudek JUDr. Helena Tomková.

11. dubna 2007 – Manželka tajně posílá soudu zcela debilní návrh soudu o děti, já o ničem nemám ani ponětí.

A ten křivý, zcela nesmyslný návrh soudu, který nikdo nikdy nedokázal pochopit, natož pak vysvětlit, soudce, rozhodl prakticky po prvním stání. Soudce soudil a rozsoudil, přitom ani netušil, proč se vlastně rozbíjí rodina. Takto soudil Mgr. Vilém Machálek

25. 10. 2007 – Posílá manželka návrh soudu na rozvod. Ten soud, jako jediný, jsem očekával.  Ovšem ten návrh soudu …

Rozvádí se na základě křivého obvinění manžela soudu z trestného činu. A projitím takového návrhu soudem, vydáním rozsudku, získává alibi, získává krytí trestného činu, neplnění si vyživovací povinnosti, a to přímo od soudce.
Z návrhu soudu jde vyčíst ještě jednu věc – že zcela a ve všem podporovala Tomáše a ze všeho vinila manžela.
Krytí trestného činu neplnění vyživovací povinnosti zajistil bývalce ze své pozice sám soudce Mgr. JUDr. Jan Hurdík.

28. 11. 2007 – Opět Tomáš a opět tajně posílá návrh soudu na exekuci na otce. Opět si na mě vše vymyslel, jako i při tom prvním soudu. Já o ničem nemám ani ponětí. Mě přišel po tom všem až rozsudek. Až bylo po všem, až pak jsem se o tom dozvěděl.

To vymyšleninu, tento podvod Tomáše na otce soudila Mgr. Michaela Hronovská.

Během roku a půl členové mé rodiny poslali na přede mnou v naprostém utajení na mě v návrzích soudu čtyři totálně křivá, nesmyslná, zcela idiotská udání soudu. Z těch čtyř jsem pouze návrh soudu na rozvod očekával.

Všechny ty absolutně nesmyslné, zvrhlé návrhy soudu, ta křivá obvinění prakticky okamžitě, na první stání vyhráli. Výjimkou byl soud o děti. Druhé stání bylo ale jen formální, u něho se nic neřešilo. Jen nám soudce oznámil, že už má v případu jasno, že už se nic řešit nebude, a že za tři dny vyhlásí rozsudek.

Nelze tyto prasárny nazývat spravedlivé, demokratické, nezávislé souzení. Tohle se přece v právním státě nemůže stát. Za rok a půl čtyři takové nesmyslné krávoviny, soudu poslali … a jak snadno a jak rychle jim to prošlo přes soudy. A protože se na soudy obraceli tajně, nemohl jsem ani nic dělat jinak. Teror otce rodinnými příslušníky za využití, zneužití soudů, tak by se ta prasárna mohla jmenovat. Právě díky takovému provedení jsem neměl proti tomu jejich běsnění šanci. Přece – soud, to už je to poslední, když všechno před tím selže. Ale my nikdy to před tím neměli. Oni se neobtěžovali mi dokonce ani něco oznámit. Tajně a hned k soudu. To byl jejich svět. To přece nemůže být náhoda.

Pravdou je, že průměrný občan by po takovém čtyřnásobném soudcovském masakru spáchal sebevraždu. Já to přežil. Ale nezůstalo to bez následků. Způsobilo mi to duševní příhodu a od té doby už si ani jednoho soudce nedokážu vybavit. Už se mi vybavují jen prasata v talárech. A místo budovy okresního soudu Třebíč vidím jen chrochtající, smradlavý prasečák.

A to jsem se ještě nedostal k souzení o majetek. To byl taktéž zážitek na celý život. Už jen z toho důvodu, že soudce svými podvody a manipulací kryl své kolegy, kteří nás soudili před tím. (majetek už je dávno vyrovnaný, už je dávno hotovo)

Já jim nic nedělal, já si jich ani nevšímal, a oni takto.

Tehdy jsem Tomášovi napsal, proč si výživné nevyřídil jako normální člověk, proč mi zase záměrně udělal takovou škodu, tak mi odpověděl, jak bylo jeho stylem. Odpověděl mi, že jsme jenom zrůda, že mám držet hubu, a platit.

Dopis zakončil roztomile: Abys neřekl, že ti něco tajím, tak studuji ….

Až po té exekuci mi to konečně oznámil. Teď už mohl, teď už byl spokojený. On za nic nemůže. On mě o škole a dokonce písemně informoval. To je pravda. Ale pravda je, až po jeho nařízené exekuci na otce. Ale tím už se chlubit nebude.

V ten čas tu svého maxima dosáhlo i šíření lží a pomluv od místních, od Lojdů.
Vše se proti mně připravovalo u nich. Proto nyní, po rozbití rodiny museli okolí vysvětlovat, proč tak podporovali Tomáše, matku, proč jsou s nimi tací kamarádi. Proto u nich vznikaly pomluvy, jak jsem byl hrozný, aby oni se prezentovali, jako jejich zachránci.

U nich vznikaly pomluvy, jak prý jsem ženu, bil, týral, jak tady musela všechno oddřít, a jak já ji nedával ani žádné peníze, jak jsem byl zlý na děti, jak jsem jim všem ubližoval, jak neměli ani jídlo ... Hlavně stará Mácová objížděla okolní vesnice a starala se mi o takovou reklamu. Protože za mnou jezdí zákazníci ze širokého okolí, tak mě hned o tom informovali, ti mi to dosvědčí.

Musel jsem to zastavit.

Mě se nikdo na nic neptal, u mě si nikdo nic neověřoval, přitom to, co si vymysleli Lojdovi, to ihned brali jako hotovou věc. Ale Lojdovi u nás doma nikdy nebyli, se mnou o ničem nemluvili, se mnou nic neřešili. Takže vůbec nic nemohou vědět. Nejde o to, že škodili mně. Oni především škodili Jakubovi. Přitom se na něj culí jako kamarádi, ale když pomlouvají jeho otce, pomlouvají a ničí i jeho. Tehdy obec o mně věděla pouze to, co si na nás vymysleli Lojdovi. Ode mne občané Martínkova ani nechtěli nic vědět, to by jim narušilo tu radost z toho, jak já jsem byl zlý a zrůdný. Tak jim to vyhovovalo, tak byli spokojeni, proto se jakémukoliv pohledu na věc z mé strany dokonce bránili. Musel jsem to zastavit.

Proto jsem se v létě 2008 rozhodl, že začnu všechno zveřejňovat. A tak jsem založil a v prosinci 2008 spustil rodinný web klusak.info, a tam všechno zveřejňuji. Byla to moje jediná ochrana a obrana proti tomu jejich pomlouvačnému běsnění.

Od té doby už mi bylo jedno, co si na mě vymýšlí. Díky tomu webu se ty jejich pomluvy a lži dříve či později otočí proti nim. Časem ukáže, že Lojdovi nic o mě nikdy neříkali. Jen skrzevá mě všem odhalovali svůj charakter. Pokud pomlouvají a lžou o mě, pak tím samozřejmě škodí všem mým dětem. Které dítě by chtělo za otce takového, jako mě léta líčili Lojdovi? Žádné.

Po tom výsměchu po exekuci od Tomáše jsem napsal návrh soudu na snížení výživného u Tomáše. Ono nešlo ani tak o to samotné snížení výživného, ale abych konečně mohl vypovídat o krutostech, kterých se na mě dopouští, o tyranii, jeho sprostotě, o záměrném mi způsobování škod … A hlavně, bude to v Brně. Takže to nebude v moci třebíčských talárových prasátek.

Tomáš jako vyjádření soudu na můj návrh napsal, že se snížením nesouhlasí.

Před tím soudem, tedy jen jeden jediný rok po tom, co se zmocnil rodiny, mi napsal přesně toto:

Ano, soudní jednání se blíží, avšak nemám nejmenší důvod k obavám.
Takže jako s volem se těžko domluvíš. U tebe to platí dvojnásob.
Moje inteligence nechápe, proč někdo tak strašně blbej jako jsi ty, nezajde k doktorovi.
Seš samolibej namachrovanej blbeček, co potřebuje akorát tak propleskat.
Příliš tě rozmazlovali. Já jsem se nepodrobil, tak je zle.
Seš vůl, pokud to říkáš. Nezapomeň, že s tebou bude také tak jednáno.
Viz ta exekuce. Drž hubu a poslouchej. A přijdou další.
Nedá se s tebou domluvit . Platíš za svou pýchu.
Nemám strach z tvých křivých obvinění ani lhaní u soudu.
Budu připraven na to, že můj otec není čestný, je zákeřný a sníží se ke všemu.
Jen vyhrožuješ a urážíš.
Tys byl vždycky schopen omezovat ostatní ve prospěch naprosto idiotských názorů.
Každého jsi uřval. S tím je konec. Seru ti na tvoje pravdy.
Chováš se jako zrůda a taky ses tak vždy choval.
Ani v nejmenším k tobě necítím respekt za to, cos mi celá léta prováděl a provádíš.
Pokud chceš vidět, jak to vypadá, když se s tebou někdo nesere, tak pokračuj v těch urážkách, výhrůžkách a podobných věcech.
Seš mi ukradenej, nezajímáš mne.
Mám svých starostí a práce dost, než abych se zabýval něčím tak nevýznamným, jako seš ty.
Dej mi pokoj a čekej, až přijde majetkové vyrovnání.
Pak již bude z naší strany po všem a můžeme se v klidu rozejít.
Pokud však chceš nadále křivě obviňovat a lhát u soudu, musíš počítat s tím, že se někdo bude bránit.
A já neustoupím ani o krok.
Jednou jsi přece musel narazit. I Hitler narazil.
Těžce se mi nelíbí tvé chování i celkový přístup.
Nemám chuť odpovídat na tvé nesmyslné a nechutné dopisy.
Běž k doktorovi, pak napiš.

Takto se mnou jednal Tomáš jen rok po tom, co se zmocnil rodiny.

Toto je jeho duše, toto je jeho představa o životě. O otci. O slušnosti.

V závěru dopisu píše o majetkovém vyrovnání. Z textu vyplývá, že Tomáš všechno a nekompromisně řídil. Jen on. Vysol prachy a pak už na nic nemáš nárok. Ani na dcery, ani na Vendulku. Zaplať za vyrovnání, a pak se můžeme rozejít, tedy, pak táhni do pryč.

Když takto jednal s otcem, dovedete si představit, jak takový asi jednal s matkou, kdyby se mu v něčem nepodřídila?
A takového zcela a ve všem podporovali Lojdovi. Dle nich, takto to chce a řídí Bůh. Dříve by takové z církve vyhnali, aby tím církev chránili. A protože to už nelze, tak právě tací, právě takové zvrácené konání „pobožníků“ spolehlivě rozkládá církev.

Naposledy jsem s Tomášem mluvil u soudu v říjnu 2006, při jeho návrhu o výživném. U toho soudu plakal, omlouval se ….

Nyní ho budu vidět podruhé. A zase u soudu. K prvnímu stání nepřišel. Bylo to až na podruhé, začátkem ledna 2009.

Až v roce 2009 jsem se poprvé setkal se soudkyní. Se skutečnou soudkyní. Protože jí zajímalo, co se jí oznamuje. Proto začala s tím, že pokud se ukáže, že je alespoň něco pravda, nejenže mu může být výživné sníženo, ale může mu být zcela zrušeno.

A Tomáš opět plakal a ve všem, úplně ve všem mi dal za pravdu. A opět, proti mně neměl vůbec nic, ani to nejmenší.

Soudkyně Tomášovi na základě mého návrhu soudu, mých informací o Tomášovi, na základě jeho krutostí a tyranie proti otci okamžitě zrušila výživné. Bylo to v polovině druhého roku jeho studování na vysoké škole. Tehdy úplně poprvé jsem se setkal s pojmem – odvrhnutí někoho někým. Tomáš přímo u toho soudu odvrhl otce. A je to i uvedeno v rozsudku jménem republiky. Odvrhl ho pouze proto, aby otec, aby realita o něm a o tom, co všechno otci prováděl, byla od něho co nejdále.

To bylo naposledy, co jsem ho viděl, co jsem s ním byl v nějakém kontaktu. Bylo 8. ledna 2009.

Tyranie, podvody a lži Tomáše jsou soudně prokázané a soudně i potrestané.
A takový nyní vychovává moji dceru Vendulku. Je jasné, že se na ni bude mstít. Protože on se tím bude mstít mě. Někde si přece bude muset kompenzovat ten soudní debakl a to jeho nemilosrdné sražení ho do reality.

Půl roku po tom jsem soud požádal o svěření Vendulky do mé péče. Bylo pro mě nepřijatelné, aby byla v takovém nebezpečí, aby byla vydána na milost a nemilost člověku s takovým charakterem, s takovým vnímání reality a slušnosti.

Sociální odbor Rosice, až se dozví o tom, jaký je tyran Tomáš, co všechno už je za ním, jak byl za to soudě trestaný, z toho pochopí, že zcela ovládá matku, tak se ve vztazích udělá konečně pořádek. Nejde o to, zda dostanu či nedostanu Vendulku do péče. Jde o to, že tím hlavně eliminuji její ohrožení. Že se Tomáš od ní izoluje a že se konečně Vendulka dozví, jaký otec skutečně je. Vše jsem postavil na duševní nemoci matky Vendulky a tyranii Tomáše. Po tom všem už bylo jasné, že se tím někdo bude muset zabývat. A když mi ve všem dal soud za pravdu, když proti mně nic špatného neměl ani Tomáš, tak co by na mě měli? Nic.

Bývalka nedokáže vysvětlit, proč rozbila rodinu, proč odvrhla dítě. A nyní takové důkazy o tyranii Tomáše ...

Prostě neodstěhoval jsem se, manželství nebylo jen formálním svazkem, jak ona uvedla soudu. A jak jí tenkrát tak snadno prošlo. To bude muset nyní vysvětlit, protože u toho soudu už nebude podrazácký sociální odbor Moravské Budějovice a třebíčský soud.

Na brněnský soud jsem se obrátil 17. června 2009.

Můj názor k postupu sociálního odboru Rosice u Brna v tomto případě je od té doby až po dnešek pořád stejný:

Bc. Jana Hauka, DiS kurátora pro mládež na Sociálním oboru Rosice u Brna

by měli za tu prasárnu, za to duševní znásilnění, za to duševní prznění obou mých dcer stáhnout z kůže, nasolit a pověsit do průvanu. A ani to by pro něj nebyl dostatečný trest za jeho prasečiny při práci s mými dcerami.

Sociální odbor Rosice u Brna

Sociální odbory mají neomezenou moc, vždycky pravdu, a proto mají i abnormálně zrůdné praktiky.

Případ nyní patří pod sociální odbor Rosice u Brna. Opět přijela kontrola, tentokráte mužská. A byli dva. A měli dost času.

A jako přes kopírák, i tito byli se mnou nadšení. Bodejť by ne. Rodinná firma, práce přímo doma, doma vše hotové, nové, vybavené, v prodejně plno zboží, zahradnictví jedna báseň … Opět jenom chvála a obdiv, obdiv a chvála a obdiv.
A opět, ani jedna výtka, ani to nejmenší. Jenom obdiv, uznání a chvála.

Ale na tom není nic divného. Každý kdo sem přijede je v šoku z toho, co jsem všechno dokázal, vybudoval, co znám a umím, kolik práce zastanu. To nejde ani hodnotit jinak než v superlativech. Ale tentokrát jsem se nechtěl nechat napálit.

Ihned jsem na ně spustil, že bývalka je duševně nemocná. A hned jsem to vysvětloval a dokládal. Ukázal jsem jim návrh soudu, že prý jsem se odstěhoval, že prý jsem jen formální. A ptal jsem se jich, jak je možné, že když vidí realitu, že jsem pořád tady, a co všechno jsem zde vybudoval, že takový nesmysl mohl projít? Byli z toho v šoku. Přiznali, že ten návrh soudu byl nesmyslný.

Ukazoval jsem jim Jakuba, aby viděli, jaké dítě matka odkopla a jak to nikdy ani nedokázala vysvětlit. Opět z reality byli v šoku. Ukázal jsem jim, že soudu o rozvod přiznala plat okolo 6 tisíc, že tedy brala dokonce o dva tisíce méně, než byla tehdy minimální mzda.Že tedy taková ani dítě do péče nemohla dostat, když si nevydělá dost ani sama pro sebe. A ona přitom platu si na základě nesmyslného návrhu soudu jen tak rozbila rodinu, odkopla dítě, u jednoho si neplnila vyživovací povinnost a ona za to jako bonus od sociálního odboru dostala do péče hned dvě dcery.

Ze všeho byli v šoku a nechápali, jak je to vůbec možné. Přece viděli realitu a viděli i to, jak se rozbila rodině a nikdo to nedokáže vysvětlit. A ukazoval jsem jim množství fotek, jak to tu hrůzně vypadalo za vedení bývalky. A viděli, že nyní je to všechno v dokonalém pořádku. Nové a voňavé.

Velkou část povídání jsem věnoval Tomášovi. To je ještě více ohromilo. Ukazoval a dokládal jsem jim, jaké hrůzy mi prováděl, dával kopie jeho dopisů, pouštěl zvukové nahrávky. Z nahrávky slyšeli, jak soudkyně Tomášovi říká, že s takovou šikanou, že s takovou brutalitou proti otci se už dlouho nesetkala. Doložil jsem jim, že za tyranii, podvody a lži vůči otci byl soudně trestán okamžitým zrušením výživného. To je dorazilo.

Lépe to začít ani nemohlo.

Jedno stání to všechno sfouklo.

Poznali, pochopili, jak je na tom bývalka, co se duševního zdraví týče, je špatně. A tak si zařídili, že opět prakticky nevypovídala. Takže opět se nikdo nedozvěděl, proč rozbila rodinu, proč odkopla dítě. O minulosti se ani nezmínili. A jak to u nich bylo nyní, tam to za ni vyřídil sociální odbor. Jednoduché, primitivní otázky o ničem a jednoduché, primitivní odpovědi o ničem.

A zatím co já o ni navykládal sociálním pracovníkům plno hrůz, ona o mě u soudu neuvedla vůbec nic špatného.

Tomáše už použít nemohli, neb tu bylo soudní rozhodnutí. Takže Tomáš – jako by ani neexistoval. Přitom věděli, co už je za ním a jak je nebezpečný jak pro Vendulku, tak i pro matku. Jak ten tyran všechno řídil, jak všechny ovládal i jak je zákeřný a mstivý.

Jak chtějí rozhodovat, když opět rodiče prakticky nic nevypovídají, když opět o mě nezaznělo vůbec nic dobrého. Co je s tou chválou? Za chvíli se to vyjasnilo. Sociální odbor Rosice u Brna proti mně použil dceru Barboru. Proti ní jsem nic neříkal, nebylo proč o ní mluvit. O ní přece nešlo. Takže toho využili a použili ji proti otci způsobem, za který v jiných zemích uřezávají hlavy.

A to jenom proto, aby před procesem ochránit matku Vendulky, a aby nebyl zkoumán její duševní stav. A také, aby její výpovědi zakryly krutosti Tomáše i to, jak byl za to soudně trestán. To se nesmělo ani zmiňovat. A to všechno jim měla zajistit výpověď dcery Barbory.

Po takové její čtené výpovědi u soudu, tak po tom by se slušný otec ihned oběsil. Takové hnusy, zrůdnosti, takových hrůz a co jich bylo, čeho všeho se ten zvrhlý otec na dítěti dopouštěl …

Byly to snadno prokazatelné lži, nesmysly, podvod, křivé výpovědi, pomluvy, záměrné uvádění soudu v omyl …. ale nešlo s tím vůbec nic dělat. Jednak to na mě hodili zcela nečekaně, a bylo to čtené. Barbora u soudu nevypovídala. Je jasné, že po takovém obvinění otce u soudu už je úplně jedno, co otec soudu dodal a doložil. Tímto se to všechno přebylo.

Tak tady to máte.

Já sociálnímu odboru vypovídal o matce dětí a o jejím odkopnutí Jakuba, o Tomášovi a jeho krutostech, o Jakubovi, a k tomu se chovali, jako by to neexistovalo. A použili na mě Barboru, o které se mnou vůbec nemluvili, nic ohledně ní se mnou nikdy neřešili.

Jednostranné plivance, nesmysly, zrůdnosti u soudu od dcery na otce a nemožnost se tomu bránit.

Tak přesně takto, přes dítě, dohání sociální odbor Rosice rodiče k zoufalým činům, klidně i k sebevraždě. Oni si jsou toho podvodu, toho zločinu na dítěti, moc dobře vědomi. Proto si tu výpověď dopředu připravili, přečetli, ale Barboru k soudu nezvali.

Když jsem se chtěl s tou výpovědí Barbory na otce seznámit, tak mi to sociální odbor ani nedovolil. Jistě se báli toho, co předložili soudu a jak bych jim to všechno rozmetal. Odpověděli mi, že prý to není v zájmu dítěte.

Ta výpověď měla posloužit pouze proto, aby u soudu odrovnali otce. A to se jim zcela podařilo. Opět zrůdný otec a opět obviněn od sociálního odboru a opět bez vysvětlení, popsání alespoň něčeho, bez možnosti obrany.

Soud měl řešit špatný duševní stav bývalky, její špatné zázemí i ekonomiku, měl upozornit na mimořádně krutého a nebezpečného tyrana Tomáše, ale vše to zamaskovali prolhanou, křivou výpovědí od Barbory. A ještě k tomu jen čtenou.

Byly to už dva roky, co Barbora s matkou ode mne odešli. Nebyli jsme spolu v žádném kontaktu. Od té doby jsme se ani neviděli.

Ani tehdy nevypovídala před třebíčským soudem, přesto že jsem to požadoval. Prostě, nikdy o mě nic špatného neřekla, nic takového se ani nezmiňovalo, natož pak aby se řešilo. A to jsem chvilku před tím, než odešli, navštěvovali manželskou poradnu. A ani tam o mě nevypověděla nic špatného a to tam byla i beze mne, takže toho mohla napovídat ….

A o dva roky později, u brněnského soudu od sociálního odboru Rosice u Brna takový nálož fekálií od ní na otce.

A samozřejmě – pro otce bez jakékoliv možnosti obrany. Jedinou možností jak od těch křivých výpovědí a pomluv a všech těch hnusů zbavit, jak před tím utéci, je, jít se oběsit.
Tak přesně takto buduje a posiluje sociální odbor Rosice u Brna vztah otce s dcerou. Přes dítě dohání otce k zoufalým činům, k sebevraždě, jen aby už neotravoval, neobtěžoval.

Nedávno vyšla statistika, že v Česku je na počet obyvatel nejvíce sebevražd dětí z celé EU. Jenom loni u nás spáchalo sebevraždu na 50 dětí. Tady vidíte, proč to tak je, i kdo za to může.

Jsou to české sociální odbory, které záměně zneužívají děti proti rodiči. Nutí dítě ke křivým výpovědím pro soud, protože sociální odbory to pro své zájmy a pro krytí svých zvrhlých praktik právě takové výpovědi potřebují. Aby odrovnali rodiče. Ale tím spolehlivě vedou dítě k nenávisti k rodiči a k nenávisti otce k takovému dítěti. Je jim srdečně jedno, jestli se pak z toho rodič oběsí, anebo se z toho oběsí to dítě. Mám důkazy od takového konání, o zneužívání dětí a štvaní dětí proti rodiči už od obou sociálních odborů. Takže štvát a navádět dítě proti otci je u sociálních odborů běžná praxe.

Sociální odbor Moravské Budějovice tajně pronikl do naší rodiny, otce si od děje odstavili a za matku si všechny výpovědi vymysleli k obrazu svému. A děti použili k výpovědím proti otci pro soud. Jak prý se otec nestaral, popřeli, že by je prý ráno budil, připravoval do školy, vyprovázel prvňáčka k autobusu … to prý děti popřely. Prostě – otec je podvodník, je lhář, to mu děti přes sociální odbor Moravské Budějovice vzkázali. Samozřejmě – bez možností obrany. Už jen otázka, a kdo tedy budil a připravoval prvňáčka do první třídy, když matka celý rok odjížděla do práce v pět ráno, by je a jejich zrůdné praktiky realizované přes rodiče ba je odhalila.

Sociální obor Rosice u Brna zcela ignoroval všechno, co jim otec řekl. A matku si od děje odstavili tím, že proti otci postavili výpověď Barbory. A všechen ten hnus, všechno to, co prý vypověděla Barbora, tak to všechno zůstalo v platnosti. Přitom by stačilo tak málo, jen aby alespoň jednou jedenkráte vypovídala Barbora před otcem či kdyby alespoň jednu výpověď z některého sociálního odboru prodiskutovali s otcem. Ale vše mají tak prolhané, že se toho bojí a tak se otec nikdy neseznámil ani s jedinou výpovědí svých dětí. Jakou asi má hodnotu výpověď dětí proti otci pro soud, když se otec nikdy k ničemu nemohl vyjádřit, když vlastně ani neví, co o něm vypovídaly, když se to před otcem dokonce tají, tak to věru nechápu.
Ale co chápu, tak to jsou pak z toho pro takovou dceru důsledky a na celý život. Ale nejen vůči otci, ale i mezi sourozenci. Takto pomlouvat a lhát pro soud o otci, Jakub byl z toho dlouho špatný.

A až se dozví Vendulka, co ji Barbora a už podruhé zařídila, také ji za to nepochválí. Nejde o to, zda bych získal či nezískal Vendulku do péče. Jde o to, že by se tak a na věky nezdevastovaly, nevyhrotily vztahy a to i mezi sourozenci.

V obou případech si začátek vymysleli a zcela řídili sociální odbory. Od otce ale ani od matky nemají a tedy ani nedodali soudu nic.

Soudci v obou případech rozhodovali pouze z toho, co jim připravili sociální pracovnicí.

A jak vám dále dokážu, sociální odbor Moravské Budějovice soudu dodali pouze výpovědi od Tomáše, to rozhodlo nejen o rozbití rodiny, ale dokonce i o vyloučení otce z procesu.

Sociální odbor Rosice u Brna soudu dodal pouze výpovědi od Barbory. Ta její výpověď o všem rozhodla a spolehlivě odklonila pozornost od toho, co už bylo, se stalo, ale i od toho, co právě je.

A oba sociální obory soudu zatajovali, vlastně nic neprozradili o otci, o jeho díle, rodinné firmě, majetku, zboží … z toho se nic k soudu nedostalo. A spolehlivě se soudy ochránili i před tím, co rodině prováděl Tomáš, právě proto, že věděli, jaké to byly hrůzy.

Takto pevně to mají sociální odbory v ruce, takto podvádějí, takto vlastně řídí soudy. A soudy se jim přeochotně podřizují. Takže soudce od sociálního odboru Moravské Budějovice neměl ani ponětí, proč se rozbíjí rodina a přesto takřka okamžitě rozhodl

Soudce od sociálního odboru Rosice u Brna neřešil to, na čem jsem postavil svůj návrh. Na špatném duševním stavu bývalky, na tyranii a na nebezpečnosti Tomáše. Od toho si soud odklonili, a realitu přebyli křivými výpověďmi od Barbory.

Ani jeden sociální odbor, a v jejich vleku oba soudci nemají ani tušení, proč se rozbila rodina a vůbec jim to nevadí.

To je pro ně při rozhodování o dětech asi zcela nepojatné. A pro mě je to zase zcela nepochopitelné.

4. srpna 2009 soudila JUDr. Ivana Losová

Ono se to tváří, jako zcela nepodstatné. Ale právě v tom je jádro zločinů sociálních odborů. Nejenže nikdo neví, proč se rozbila rodiny. Oni všemožně brání, aby se to ani neřešilo, když je jim jasné, že by to odhalilo jejich zločiny. Takto kolegiálně se ve zločinech podporují. Jenže -  když se ten důvod neví, jak asi takové sociální odbory vysvětlují rozbití rodiny dětem?

Vedením a navádění dětí ke křivým výpovědím o otci pro soud. K pomluvám, ke lžím o něm, aby ho co nejvíce očernili, aby ho co nejvíce poškodili. Proto oni odhánějí pravdu, která se jim nehodí. Oni moc dobře vědí, co a jak se nám stalo, i jaký je Tomáš. Právě proto tak konají. Otcem, měl smůlu, že se tak staral, tolik toho udělal, zná a umí. A že na něj není nic špatného. Takový otec se jim nehodí. Proto si přes děti stvořili otce zrůdu, který odvrhává děti, který zdevastoval sourozeneckou skupinu, který nikdy nic dobrého, správného neudělal, který za všechno může. A nyní se jen vymlouvá a vše možné i nemožné svádí na jiné. Takového otce potřebují, aby proti němu mohli štvát jeho děti, aby se ho jeho děti bály. To je cílem jejich konání. Je jim jedno, že se po takové hrůze z toho rodič zabije. To je vlastně záměr. Ale ono se z toho může zabít třeba za 10 či 20 let to dítě.

Vždy to končí – duševně nemocný otec, nezvládl, nesmířil se, neunesl, pořád něco nechápal, pořád jen otravoval …

A když se zabije dítě – pak je obětí nezodpovědného chování rodičů, nevšímavosti okolí a podobně.

Přitom všechno od počátku až o konce řídí sociální odbor. Ale oni mají skvělé alibi. Na jedné straně - my nic, to rodič, to dítě vypovídalo. A na druhé straně – my nic, tak náš demokratický soud rozhodl. My nic. Oni prostě nikdy nic.

Přitom všechno řídí pouze oni. A protože oni mají vždycky pravdu, proto je tu tolik sebevražd rodičů, ale už i dětí.

Podívejte se na náš případ. Do rodiny pronikli tajně, oba rodiče si o dění v rodině odstavili, a rozbíjeli rodinu pro třetí osobu.

Podívejte se, jak se při tom posmívali, jak ponižovali Jakuba. Jak sociální odbor zesměšnil i všechny ostatní děti. A nejvíce matku. Jak prý tmelili sourozence ... a jak se jim to prý i podařilo.

A jak svedli na Vendulku, jak prý ji otec ráno nebudil, nepřipravoval, nevyprovázel o školy … jak vlastně ona ani otce nechce, když tak o ní lže. Jak ona chce raději sourozeneckou skupinu, proto ona a už rok a jako prvňáček tajně chodila za Tomášem, a otci doma jen lhala, podváděla ho … ona si přála jen Tomáše a proto s radostí odkopla otce ale i bratra Jakuba.

To jsou takové hrůzy, co na to dítě hodili, že dítě z toho bude nešťastné po celý život.

Ale i s tím si poradí. Jako vždy, všechno hodí na otce.

Jak prý dítěti škodí, pořád se jenom vymlouvá, lže, pořád se v něčem rýpe a to jen z jediného důvodu. Aby se všem mstil, aby škodil, protože to on nezvládl, nesmířil se …. Jenom štvát děti proti otci, otce proti dětem, to je jejich práce. Čím děti budou více otce nenávidět, čím budou dál od sebe, tím lépe pro krytí právě takových praktik sociálních odborů.

Tento případ v plné nahotě ukazuje, jak sociální odbory řeší skutečně brutální tyranii v rodině. Jak navádí i děti, aby nejenže kryly tyrana, ale aby společně i s nimi do oběti tyranie co nejvíce kopaly. To mají na svém triku oba dva sociální odbory. 
Nebo jakpak oni řešili tyranii v rodině, jakpak se stavěli k Tomášovi a k jeho hrůzám, za které musel odejít z rodiny?

Jakpak ji řešil sociální odbor Rosice u Brna, který měl Tomášovu tyranii už i soudně prokázanou a soudně trestanou?
Ještě uvedu, že i za tato lži a křivá obvinění otce bylo později i Barboře předčasně soudně zrušeno výživné. Toto jsou praktické výsledky pro dítě za navádění a štvaní dítěte sociálním odborem proti otci, a za podporu a navádění dítěte k nenávisti k otci.

Takže už dvěma mým dětem bylo za tyranii a šikanu otce soudně a předčasně zrušeno výživné. To je snad dost vypovídající, kdo byl tyran a kdo jeho oběť. A věřte, může za to právě taková podpora, a navádění k tomu dětí sociálními odbory.

Abych uzavřel moje zkušenosti se sociálním odborem Rosice u Brna, tak už jen ve zkratce.

Po tom soudu jsem rosickým ještě několikrát psal, než mě na dobro a na věky zahnali. Bylo to ohledně toho, že matka další, už třetí dítě vede k nenávisti k otci. Vysvětloval jsem to tím, že mě ale i Jakubovi ohledně dítěte trvale a všechno tají.

Že já Vendulce každý měsíc píšu, ona mě nepíše.

Že jsem Vendulce koupil k desátým narozeninám (2010) přívěsek, řetízek a náušnice, vše ze zlata. A přesto že jezdí do Martínkova k Lojdům, pro dárek od otce k desátým narozeninám si nikdy nepřišla. A že Vendulce i s Jakubem spoříme, a že pokud se nebude k nám chovat tak, jak se má, tak že ty peníze nedostane. Ke koci spoření měla Vendulka na knížce 182 tisíc.

Ale matce to všechno bylo jedno. A sociálnímu odboru také.

Jako jednu z největších prasáren od sociálního odboru Rosice u Brna považuji toto:

Já rosické informoval, já jim popisoval, že každý rok v létě jezdí Vendulka do Martínkova k Lojdům na prázdniny. Ale že přede mnou se to tají, Vendulka se přede mnou a dokonce i před bratrem vždycky schovávala. Lojdovi si ji sem tahali pouze proto, aby se přes to dítě prezentovali, jak oni jsou ti dobří, vzorní, jak za nimi Vendulka může, jak oni dítě před otcem a bratrem ochrání.

To je pro Vendulku obzvláště kruté, to je vedení dítěte k nenávisti k otci i k bratrovi jako vyšité. Samozřejmě, tehdy to tak Vendulka nevnímala. Pro ni to bylo dobrodružství a přece si Lojdovi nenahněvá. Ale postupem času pochopí, jak krutí k nim Lojdovi byli a jaké zrůdnosti vůči otci i vůči Jakubovi přes ni praktikovali. Lojdovi to samozřejmě nikdy nepřiznají, nepochopí, neb tací pobožníčkovi by přece dítěti nikdy neškodili. A už vůbec ne tak hrůzně. Ale sociálnímu odboru by to přece mělo být jasné. Oni by měli usilovat a dělat všechno pro to, aby mělo dítě s otcem co nejlepší vztah. A ne přehlížet pravý opak. Nakonec mi odepsali, že když chci vidět Vendulku, tak že mám požádat Lojdovi. Otec aby se prosil u jiných, jestli mu dovolí se setkat s dcerou. Takto sociální odbor Rosice u Brna prakticky podporuje cokoliv, co je proti otci, co u dítěte zvýší jeho nenávist k otci.

Pikantní na tom je, že každý rok na Tři krále k nám chodí Lojdovi pro peníze při tříkrálovské sbírce. A při tom mi ještě zpívají.
Je to roztomilé, když mi Lojdovi ještě po tom všem každý rok přijdou zpívat. Já jim dávám padesát korun. Jistě vybírají i na ty děti, které přišli o jednoho rodiče a teď tím trpí. Přitom Lojdovi sami a s rozkoší naváděli matlu, aby rozbila rodinu, aby připravila Vendulku o rodinu, o otce, o zázemí, majetek …. A nyní ti samí jdou na takové vybírat.

Takovým ani nelze nic vysvětlit.
Je to jakoby pyromani, kteří házejí zápalné láhve do školek, dětských domovů, do nemocnic, pořádali hasičské bály.
Normální lidé to chápou i bez nápovědy.


Lidé, kteří mají místo mozku přismahnutý prejt, ti to nepochopí nikdy.

21. 3. 2016

Jiří Klušák

 

První stížnost, první šetření, první odpovědi.

Není pro úředníka nic snazšího, než si svými odpověďmi o ničem, vyrobit z občana chronického stěžovatele.

A pak už se jen čeká, kdy ho vytočí do takové fáze, že spáchá jakýkoliv zoufalý čin, za který se zpacifikuje.
Nebo až se zabije. Úředník nepoleví, úředník si počká a úředník se dočká.

Zapomeňte na to, že vám někdo pomůže. To ani náhodou. Po tolika šetření – ani jeden.
Jako by se všemocní, všemohoucí a všehoschopní sázeli, jako by závodili v tom,
kdo se k oběti úřednického zločinu bude chovat odporněji, zrůdněji, sprostěji, kdo ho konečně dorazí.
Taková je nekonečná moc nadřízené rasy, která si tu vládne pouze podle svých pravidel a zájmů.
V takové zemi jsou pak zákony a práva zcela zbytečná. Všivé zájmy úředníku, klientelismus, úplatky, to je nad tím.
Jak můj příběh odhaluje, dokonce už i prvňáčka si úředníci k této své poslušnosti vychovávají.


Šetření: 1 + 2 + 3

Hlavní problém jsem v počátku viděl v tom, že ať uvedu, co uvedu, okamžitě se to hodí na to, že mi jde o vyrovnání majetku, abych platil co nejméně. Jenom proto hledám cestičky, jak podíl protistrany snížit. Přitom já se na vyrovnání majetku těšil. Přece konečně se bude řešit, jak se kdo podílel. A konečně vše zazní u soudu, konečně se odhalí, jaký podvod, zločin spáchali úředníci na mých dětech. I to, proč svůj majetek opustila.  Ale vyrovnání majetku se pořád odkládalo, a tak už jsem ani nemohl čekat.

1 šetření. V červenci 2011 jsem se obrátil s žádostí o prošetření případu na ministerstvo práce a sociálních věcí. Popsal a doložil jsem jim případ a vše odeslal. PhDr. Miloslav Macela mi brzy na to napsal, že musím dodržovat zákonný postup, že musím stížnost podat k vedoucímu odboru, pak k nadřízenému vedoucímu, a kdyby to nestačilo, pak ke krajské kontrole.

2. šetření. Takže jsem stížnost podal šéfové sociálního odboru Moravské Budějovice ing. Janě Loiblové.

3. šetření. Po jejich odpovědích pak i její nadřízené, ing. Janě Špačkové, tajemnici městského úřadu Moravské Budějovice.

Jejich odpovědi byly zcela o ničem. Ony nic nevysvětlili a jen opakovali, že na případu není nic divného. Nereagovali na to, že jsem se nikdy neodstěhoval, že sem nikdy nebyl formální, neuvedli, proč se rozbila rodina. To ne. Jen na to mé psali, že na postupu sociálního odboru neobjevili nic špatného. Psal jsem jim opakovaně a žádal, prosil, žebral, ale oni si mleli pořád to svoje. Na postupu sociální pracovnice jsme neobjevili nic závadného. Nešlo s tím nic dělat. Takže už na věky musíme brát jako hotovou věc:

Šéfová sociálního odboru Moravské Budějovice ing. Jana Loiblová a tajemnici městského úřadu Moravské Budějovice. ing. Jana Špačková si po svém šetření neochvějně stojí za tím návrhem soudu. Nic jiného není, nic jiného neexistuje. Návrh soudu je v pořádku a s ním i celý postup sociálního odboru. I když otec ničemu nerozumí, nic neví. Podle nich se nic zvláštního v našem případu nestalo, všechno bylo tak, jak má být. Mám od nich v tomto duchu dokonce několik odpovědí.

Protože jsem se nic nedozvěděl, vůbec nic se neobjasnilo, za ten návrh soudu se postavili, neviděli na něm něco divného, tak jsem musel dál. To dál znamenalo ke krajské kontrole, k hejtmanovi kraje Vysočina.

A už je problém:

Krajská kontrola vůbec nic z toho, za čím si oni tak stály, nepotvrdila. Ba naopak. Přišli s úplně jiným vysvětlením.
A dokonce i s tím, že prý jsem byl z procesu předem a zcela vyloučený. I s tím, proč jsem byl z procesu vyloučený.

Je možné, aby o tom šéfová sociálního odboru a po ní tajemnice městského úřadu nic nevěděly? Že si jejich podřízená, řadová sociální pracovnice z procesu vyloučí jednoho rodiče a nikdo o tom neví? Nikdo to dokonce nedokáže pro otce ani zjistit, ani když se ptá, proč se s ním vůbec nic neřešilo? Přece jsem oběma vše vysvětloval a ptal se jich opakovaně. A oni odpověděli, že se nic divného v našem případu nestalo. A ejhle, nejednou nejenže je úplně jiný důvod rozpadu rodiny, ale dokonce jeden rodič byl z procesu a předem vyloučen. To znamená, že když je jeden vyloučen, že ani druhý nevypovídá. Protože už je rozhodnuto.

Jak je možné, že šéfová sociálního odboru a tajemnice městského úřadu o tom vůbec nic nevěděly a hodnotily náš případ jako naprosto v pořádku? A to dokonce opakovaně. Nebo snad chtějí tvrdit, že krajská kontrola byl podvod, že ony mají pravdu?

Sociální odbor Rosice u Brna

I sociální odbor Rosice u Brna jsem v ten čas upozorňoval a dokládal, že naše rodina, že naše děti byly obětí úřednických zločinů.

Že bývalka je duševně nemocná, že doposud nedokáže vysvětlit, proč odvrhla dítě, proč rozbila rodinu, že až tak jak špatně na tom je. A že všichni to vědí, a proto to nikdy nemusela vysvětlovat.

A to z toho prostého důvodu, že to vysvětlit ani nešlo.

Šetření: 4 + 5 + 6

4. Jan Hauk, DiS, kurátor pro mládež SPOD, Rosice u Brna

5. Bc. Vítězslava Vaverková, vedoucí sociálního odboru Rosice
6. ing. Radek Drnovský, tajemník městského úřadu Rosice

Na Rosičáky jsem samozřejmě nemohl s tím, s čím jsem šel na Moravskobudějovičáky. U nich jsem všechno cílil na Tomáše. Na jeho krutosti, tyranii, zákeřnost, bájnou lhavost, jak je před ním Vendulka v neustálém nebezpečí. Přece četli od něho dopisy pro otce, slyšeli zvukové záznamy od soudu. A byli v šoku z toho, co už má za sebou. A věděli i o tom, jak matku zcela ovládá i o tom, jak byl na ni krutý. To bylo nyní aktuální. To věděl Jan Hauk, DiS. A když mě jen odkopával, nebral vážně, kryl tyrana, podal jsem na něj stížnost vedoucí toho oboru. A pak i tajemníkovi městského úřadu Rosice. To byl přece správný postup.

Všichni prokazatelně věděli, že Tomáš je mimořádně krutý mstivý a zákeřný tyran. Že z nutnosti  ochrany Vendulky jsem se s ní po rozpadu rodiny už nesetkal. Jen jednou, u soudu. Vysvětloval jsem jim, že nejde o to, že bych Vendulce něco říkal, že bych ji o něčem přesvědčoval. To ani náhodou. Přece na spoustu věcí v životě přijde sama. Stačí se jen dívat. Tehdy jsem ji psal, že nejdůležitější radou od otce pro ni je, že ti, co nejhůře mluví o jejím otci, že ti jsou k ní nejkrutější. A že až s časem bude chápat hodnotu a důležitost mé rady. Nejde ani o to, že bych nedokázal odpovědět na nějaké otázky. Já bych na ně prostě neodpovídal.

Problém je jinde.

Že by měla otázky doma. Že by o něčem, co Tomáš tvrdí o otci zapochybovala. Že by doma mohla mít nějaké otázky, které by se Tomášovi nemuseli líbit, které by ho vytáčeli. A právě to by bylo po ni smrtící. Co Tomáš říká, to je svaté. O tom se nepřemýšlí, o tom se nediskutuje, to se musí přijmout. A kdokoliv se mu vzepře, s tím si to přeřváním, udáváním, donášením na něho, křivým obviňováním, vyřídí. V tom je jeho nebezpečnost. Musíte se mu podřídit, jinak je zle, jinak s ním nevydržíte. Na vás se tváří, jak je vše v pořádku a přitom, přitom …. Mě už třikrát ve své mstě a zákeřnosti tajně a křivě udal soudu. A pak ta jeho radost z toho.

Proto jsem se s Vendulkou už nesetkal, nejsme v žádném kontaktu. Má mise je v tomto splněna. Nemohl jsem pro její ochranu udělat více. Otázkou je, zda sociální odbor Rosice u Brna udělal všechno pro to, aby mohla mít Vendulka normální vztah s otcem. Vypadá to, že všechno dělali jenom pro to, aby odehnali co nejdále jejího otce a by co nejvíce podporovali tyrana Tomáše.

Po tom všem mi odepsali větami, po kterých se takto odkopnutý rodič věsí.

Už jsme vám opověděli, už jsme vám všechno vysvětlili, už na vaše další připomínky nebudeme reagovat.

Nejenže kryli mimořádně krutou tyranii v rodině již soudně potvrzenou a potrestanou, oni ji všemožně podporovali a dokonce naváděli či nutili, aby se k podpoře tyrana i ostatní děti přidaly.

Takové ze sociálního odboru řízené krytí tyrana a odsuzování otce mělo především pro Barboru dva nepříjemné důsledky.

Ačkoliv jsem se s Barborou po rozpadu rodiny setkal až o několik let později u soudu, že i jí bylo na můj návrh z důvodů tyranie otce, křivých výpovědí o otci zrušené výživné. Soudně už tedy bylo zrušeno výživné druhému mému dítěti.

Nakonec Tomáš, kterého Barbora za navádění sociálního odboru tak kryla, podporovala, tak ten ji a ještě k tomu těhotnou vyrazil z domu. Ta před ním našla pomoc a úkryt v azylovém domě ve Zbýšově. Kromě jiného, i to dokazuje, jak mimořádně krutý a nebezpečný tyran byl Tomáš. A běda tomu, kdo se mu nepodřídil. Já mohu uvést, že pro bezpečí Vendulky jsem udělal maximum.

Bohužel, sociální odbor Rosice u Brna měl Vendulku jenom na to, aby ji naváděli a štvali proti otci. Jinou hodnotu pro ně neměla.

Co se týče Tomáše a sociálního odboru Moravské Budějovice, v období prvních stížnosti -  v odpovědích jak od vedoucí odboru, tak i tajemnice městského úřadu se o něm vůbec ani nezmiňovali. Jako by nebyl, jako by ani neexistoval.

Vypadá to, že jsem se mýlil. Že Tomáš nemá s rozpadem naší rodiny vůbec nic společného.

MUDr. Jiří Běhounek, krajská oběť vlastních úředníků

Šetření: č. 7

Krajskou zprávu vypracoval hejtman kraje Vysočina, MUDr. Jiří Běhounek v prosinci 2011.

Zpráva je nápadná tím, že zcela zmizel návrh soudu, za kterým si šéfová sociálního odboru a tajemnice tak stály.

Důvody z návrhu soudu byly nahrazeny úplně jiným důvodem rozbití manželství. A to přesto, že pouze ten návrh soudu všechno spustil, kvůli němu se soudilo a na základě něho byl vydán rozsudek jménem republiky v tak fatální věci pro každého člena rodiny.
Nic jiného nebylo, nic jiného se neřešilo, ba ani nezmiňovalo. Ono se totiž vůbec nic neřešilo. Byl jen ten nesmyslný návrh soudu.

Byl jen ten korunní důkaz o podvodu, o zločinu na našich dětech. A on si najednou jen tak zmizel.

Zmizel, aby jeho místo zaujalo zcela jiné úřednické odůvodnění, proč prý se rozbila rodina. Toto se snad může?

Otázkou je, jak asi úředníci vysvětlovali nutnost rozbití rodiny dětem, prvňáčkovi, když ten důvod v návrhu soudu, který vše spustil ale i dokončil – zmizel?

Dle hejtmana kraje Vysočina se rodina rozbila proto, že matka chtěla tmelit sourozeneckou skupinu.
A že jinak, než rozbitím rodiny, než odejitím od manžela, to nešlo.
A že rozbitím rodiny se prý matce podařilo obnovit sourozeneckou skupinu.

To je celé. Jenom proto se prý rozbila rodina, zjistilo krajské šetření

Vlastně, ještě k tomu patří, že prý by matka nikdy neodvrhla dítě.

Jak je možné, že si to šéfová sociálního odboru a tajemnice městského úřadu nedokázaly zjistit, že to nevěděly? Co nyní s nimi, když to, za čím si tak neochvějně stály, s čím mě odkopávaly, když to už neplatí?  Přitom, já jim opakovaně vysvětloval, dokládal, žádal, prosil – že ten návrh soudu je zcela nesmyslný, kokotský. A ony nic. Nešlo s tím nic dělat. Zůstal v platnosti.

Proto jsem musel dál. A najednou je to úplně jinak a nebýt mé vytrvalosti, nikdy bych se to o nás, o mě ani nedozvěděl.

Krajské vysvětlení rozbití rodiny je ještě více nesmyslný, než ten návrh soudu. Protože rozbitím rodiny a odkopnutím Jakuba matka nejenže nemohla tmelit sourozence, ale stal se pravý opak. Matka odkopla dítě jako prašivinu, a zcela a na věky tím zdevastovala sourozeneckou skupinu. A když se pak ještě chlubí, jak by nikdy neodvrhla dítě a přitom Jakuba je tak odkopla …

Tehdy jsem si ještě myslel, že v právním státě určitě nebude problém prokázat, kolik jsme měli dětí ani kdo a koho odvrhl.

Abych u krajské kontroly vzbudil zájem o můj případ, aby mu věnovali řádnou pozornost, rozhodl jsem se při tom k jednomu z mnohých mých zoufalých činů. Bylo jich více jak deset. Tady je jeden z nich.

Předpokládal jsem, že tak nesmyslnou dokonce bizardní zprávu hejtmanovi někdo připravil.

Proto jsem napsal hejtmanovi, že má nejpitomější úředníky, jaké se kdy na této planetě vyskytovali. A poslal jsem mu 5 tisíc korun s tím, že když najde někoho ještě pitomějšího, byť by to byl jen jeden jediný úředník, tak si ty peníze může nechat.

Ale když žádného pitomějšího nenajde, tak nechť k té mé pětitisícovce přidá jednu svoji, a tu výhru nechť mi pošle.

Nikoho pitomějšího nenašel. A já to chápu. Odkopnutím dítěte se prostě nemůže tmelit sourozenecká skupina. To je snad jasné a něco tak nesmyslného se ani nedá něčím trumfnout.

Co se kraje týče, veškeré jednání probíhalo mezi mnou a šéfovou krajské kontroly kraje Vysočina, Mgr. Evou Rychvaldovou.

I s ní jsem si vyměnil hned několik dopisů. Takže jakákoliv mýlka, spletení se z jejich strany je vyloučené.

Přišel čas se podívat, jak nejvyšší kontrola, poslední naděje pro občany, jak je místo pomoci jim svými závěry záměrně dohání k zoufalým činům, mezi které patří i sebevraždy.

Krajská kontrola Kraje Vysočina – Základní článek a pojistka demokracie v našem právním státě.
Nezávislá, spravedlivá, krajská kontrola, poslední jistota a šance pro občana …..

Chaaaa cháááááááá …… Velký kulový.

Sebranka, která za své podvody a krytí zločinných úředníků už dávno patří na šibenici. To je krajská kontrola Kraje Vysočina

Krajská kontrola, zločinci kryjí zločince

šetření: č. 8. Mgr. Eva Rychvaldová, vedoucí oddělení vnitřní kontroly Kraje Vysočina

Myslel jsem, že když šéfové krajské kontroly Mgr. Evě Rychvaldové vysvětlím, že ta zpráva je sice dojemná, ale jinak zcela debilní, protože my jsme neměli tři děti, ale čtyři, tak že to ihned pochopí. Že mi poděkuje a že vyšle zatýkací komando na sociální odbor Moravské Budějovice. Ale ona o tom, kolik jsme měli dětí, nechtěla ani slyšet. Jak jsem se tenkrát musel smířit s totálně nesmyslným návrhem soudu, tak jsem se nyní musel smířit i s totálně nesmyslnou krajskou zprávou a tedy i s tím, kolik máme dětí. I ona po několika mých protestech a vysvětlování nakonec poslala zprávu, po které mnozí končí život sebevraždou.

Už jsme vám odpověděli, už jsme vám všechno vysvětlili, už na vaše další dopisy nebudeme reagovat.

Po takovém výsledku se oběť úřednického běsnění musí zabít. Pokud tedy před tím ještě nevystřílí nějaký podnik. Nebo si nepustí plyn, aby vyhodil celý panelák do luftu. Úředníkům je to zcela jedno. Takový se pak prohlásí za duševně nemocného, a je vyřízeno. Pak už nikoho nezajímá, nikdo neřeší, zda byl či nebyl formální ani kolik měl dětí, ani co ho k tomu dohnalo.

Ale co má dělat, když mu přidělí už druhou takovou hovadinu a nelze s tím nic dělat? Musí na to upozornit zoufalým činem.

Já měl tolik a tak jasných důkazů, že jsme se zabít ani nemohl. Protože jsem věřil, že dříve či později prokážu, že jsem se nikdy neodstěhoval, že jsem nikdy nebyl jen formální, že Jakub skutečně existuje, a že odkopnutím dítěte se ani nemůže tmelit sourozenecká skupina. A že matka odkopla dítě a to obzvláště ohavným způsobem.

Přesto jsem nejen u krajské kontroly, ale nikdy a u nikoho ani s tím neuspěl. Naprosto šílení jsou úředníci tohoto státu.

Zrůdnost tohoto systému, zločinné spolčení krajské kontroly se sociálním oborem za účelem krytí zločinů na rodině, na dětech, se nám v plné parádě ukáže, když půjdeme po tom, proč jsem nikdy neuspěl ani se správným počtem dětí v mojí rodině.

Krajské šetření začalo s tím, že si předem stanovili výsledek a tomu všechno podřídili.

Výsledkem jejich šetření muselo být, že sociální odbor postupoval správně, dle zákona, že oni určitě nepochybili.  K tomu potřebovali do případu zakomponovat dvě fakta, když už se z návrhu soudu nemohlo použít ani proč se rozbila rodina, ani proč se nic nešetřilo. Tedy - proč nikdo o ničem nevypovídal, proč se vůbec neřešili rodiče, jejich vztahy jak se kdo staral, podílel ….

Návrh soudu to řešil: Otec byl odstěhovaný, formální. Takže proč nerozbít takovou rodinu? A právě takový důvod umožnil sociálnímu odboru otce obejít, s ním vůbec nejednat. Proč by měli? Otec je odstěhovaný, formální. Pak ani matka nevypovídá.

Jak se z krajské zprávy dozvíme, ten návrh soudu vznikl na sociálním odboru. A jak víme, nejen šéfová sociálního odboru, ale i tajemnice městského úřadu si za ním stály. Nic jiného neexistovalo. Stát si za ním musí, když vznikl na jejich úřadu.

Ale to už si nemohla dovolit krajská kontrola. Proto důvody z návrhu soudu - to mé odstěhování, formální manželství - muselo na kraji zmizet. Pak už si museli jako důvod rozbití rodiny vymyslet, co by se dalo použít. A tak se prý tmelila sourozenecká skupina.

A ještě si museli vymyslet, jak odůvodnit, proč s otcem nejednali, proč se nic neřešilo … Proto si vymysleli jakési odvrhnutí dítěte a hned to na otce hodili i s tím, že právě za to byl z procesu vyloučen a proto se s ním vůbec nejednalo.

Všechno si to vymysleli a sepsali tak, jako že prý to manželka řekla. Jenže jsou to takové hovadiny, že to ani říci nemohla.

Papírově to sedí stejně tak, jako před tím papírově seděl i ten návrh soudu. Jim to tak stačí, nad nimi už přece nikdo není, už je hotovo. Proto s tím nešlo nic dělat, i když jsou to totální hovadiny. A pokud se tím stěžovatel nesmíří, jeho problém. Nám je to jedno, nám to sedí. A to stačí. A on? Ať to přijme, nebo nepřijme, jeho věc. Ať se třeba pověsí. Stejně s tím už nikdy nic nenadělá.

Takto v podvodech, ve zločinném spolčení pracuje krajská kontrola, jejich šéfová Mgr. Eva Rychvaldová a celý sociální odbor Moravské Budějovice včetně její vedoucí, ing. Jany Loiblové a tajemnice městského Úřadu MB ing. Jany Špačkové. Takto ze svých funkcí podvodnými závěry kryli, že sociální odbor rozbíjel rodinu pro třetí osobu, a že si při tom z děje odstavili oba rodiče.

Nebo si někdo myslí, že sociální odbor vysvětloval Vendulce, že musí odkopnout bratra Jakuba, aby se tím tmelila sourozenecká skupina? To asi těžko. Ale jak tedy? Prokazatelně až do té krajské zprávy nikdo ze sociálního odboru včetně její šéfové a tajemnice městského úřadu o nějakém tmelení sourozenců neměli ani šajnu. Včetně mě. To se poprvé objevilo až nyní.

A co tedy s tím návrhem soudu? Platí ještě anebo už neplatí a platí krajský důvod? Protože obé platit nemůže, to si odporuje.

Když by byl otec odstěhovaný, formální, pak přece není možné rozbíjet rodinu z důvodu, že jen rozbitím rodiny je možné tmelit sourozence. Ale co je závažnější - Pak je zcela nevysvětlitelné, nepochopitelné, proč by při tom matka odkopávala dítě, Jakuba?

Zpráva začíná větou, která mě málem zabila:

"Dne 11. 4. 2007 se dostavila matka se synem Tomášem na OSPOD. Požádala o sepsání návrhu na úpravu výchovy dětí a výživy Barbory a Venduly."

Když zde byla na kontrole sociální pracovnice Stanislava Chalupová, tak jsem jí ten návrh soudu ukazoval a říkal, jak mi ho předhodila. Že se semnou vůbec o ničem neradila, že jsem nic takového ani nemohl očekávat, a hlavně - že je to absolutní nesmysl. Vysvětloval jsem ji a dokládal, že je duševně nemocná. A že se to řeší. A toto že je jen další z jejich excesů. Byla z toho všeho v šoku. Uznala, že ten návrh je zcela nesmyslný, že je podvodný. Odsoudila i to, jakým způsobem mi byl předhozen.

Takže můj názor na návrh soudu znala a podporovala jej.
Ale že ona s tím nemůže nic dělat, že prý to až pak, že prý to až u soudu.

A právě se dozvídám, že ta čůza nejenže o něm věděla, ona ho dokonce sama na svém úřadu stvořila a ihned a v utajení před otcem ho odeslali soudu.
To vysvětluje, proč jsme doma nikdy nic ohledně toho neřešili.

Já z toho důvodu, že jsem si byl jistý, že za to půjde do blázince.
Ona z toho důvodu, že měla jistotu, že se o ni sociální odbor postará, aniž by musela cokoliv vysvětlovat.

„Paní Chalupová pomohla matce sepsat návrh“, se ve zprávě přímo píše

Jenom mi zde sehrála divadlo, zcela záměrně ze mě dělala vola. Takto podváděla, takto obelhala otce, takto zneužila své pracovní zařazení. A to jenom proto, aby mohla zničit rodinu, aby mohla otce obejít, z procesu odstranit, připravit o děti, aby prvňáčka mohla připravit o rodinu, zázemí, rodinnou firmu, značný majetek, o otce podnikatele a jednoho sourozence.
Ona ze své funkce ze své moci úřední dokonce ani nepřipustila, aby otec mohl chránit rodinu, aby otec mohl chránit své děti.

Jsem si jistý, že kdybych ji za to zabil, že by mi to muselo být přičteno k dobru.
Z hlediska vyššího principu mravního zabití takové lidské bestie není zločin, ale je to otcovská povinnost a dobrodiní pro národ.

Přece otec musí mít a má právo a možnost jakýmkoliv způsobem chránit rodinu, chránit své děti.
To platí ve všech zemích, na všech kontinentech, ve všech režimech,
a to už od pravěku.

A když rodinu ohrožuje, když ji dokonce ničí státní bestie vybavena jen úřední mocí, jediná možná ochrana rodiny a dětí je ji zabít. Jiná možnost ochrany rodiny, ochrany dětí v takových případech pro otce neexistuje.

A proč to tak je?
Protože – Sociální pracovnice má vždycky pravdu.
Proto jsou nám na nic zákony, práva, trestní oznámení, policie ...

Právě proto je tu tolik sebevražd rodičů, právě proto je tu tolik sebevražd dětí.
Právě takové úřednické bestie svými podvody ze svých postů rodiče ale i děti k sebevraždám dohání.
Ale i všichni ti, kteří takové jednání ze svých postů kryjí, omlouvají, bagatelizují.

Co nám krajské šetření o případu prozradilo?

Poprvé se dozvídám, že bývalka šla na sociální odbor něco řešit. A s Tomášem. Poprvé se dozvídám, že přímo na úřadu a ihned při té první návštěvě sociální pracovníci sepsali a dle razítka od soudu i odeslali návrh soudu, který je zcela nesmyslný.

Dne 11.4. 2007 se dostavila matka se synem Tomášem na OSPOD, tímto začíná krajská zpráva

Co jsem se domníval, to se nyní i potvrdlo. Tomáš všechno řídil, Tomáš zaúkoloval sociální odbor Moravské Budějovice.

A sociální odbor Moravské Budějovice skákal přesně tak, jak Tomáš pískal.

Mafiánským způsobem mu předem z vlivu na rodinu odstranili otce, jenom proto, aby pro něj rozbili rodinu, aby mu ji předali.

Tímto zrůdným způsobem, který nemá co dělat v civilizovaných zemích se o něj postarali.

Proto takové postupy, utajení, podvody a lži. Proto neustálé měnění popisu a důvodů jejich konání. A proto nejenže nejde nic vysvětlit, ale ani pochopit.
Dotáhl si matku na úřad, kde už na ni čekali. Proto nic neřešili, nehledali nějaké řešení, nekontaktovali otce rodiny, ale ihned odeslali návrh soudu a to přesně takový, jaký oni potřebovali pro svůj záměr. Aby mohli obejít otce, aby se nic nemuselo šetřit, zjišťovat, aby ani jeden rodič nemohl vypovídat.

A v tom zločinném konání proti rodině, proti dětem byli propojeni i se soudcem Mgr. Vilémem Machálkem. Proto si mohli vymyslet a poslat soudu zcela nesmyslný návrh, protože měli jistotu, že jim hladce projde. A tak se i stalo.
Soudce Machálek nic nezjišťoval, nic nedovolil říci, na nic se neptal. Proto nedovolil, aby vypovídala Barbora, aby se dělaly testy na vhodnost rodiče. Proto dovolil jen jednu otázku, proto se sociální pracovnice neptala na nic o rodičích, o dětech, ani o jejich vztazích. Proto soudce Mgr. Vilém Machálek dodnes ani netuší, proč vlastně rozbil rodinu, na základě čeho vydal rozsudek.

Takto u nás jménem republiky likviduje rodiny sociální odbor Moravské Budějovice, Stanislava Chalupová, ve zločinném spolčení se soudcem s Mgr. Vilémem Machálkem.

Proč se rozbila rodina, na to přijde i pětiletý Jarda jen co zjistí, kdo co tehdy měl.

Manželka, matka našich čtyř dětí:

Svatbu jsme měli v roce 1986 i v kostele. Už to by ji mělo k něčemu zavazovat.

Už neměla rodiče, ani sourozence. S žádnými příbuznými nebyla v kontaktu.

Všechno co měla, to byla její rodina a naše čtyři děti. 3 děti měla zde doma, se čtvrtým se vídala, kdy chtěla. 
Sama měla jen základní vzdělání, pokud pracovala, byly to jen pomocné práce za plat kolem minimální mzdy.

Doma měla manžela, který tehdy už 16 let podnikal a to jenom doma. Přímo doma vybudoval rodinnou firmu, zahradnictví, které nás živilo a bylo jistotou a mimořádnou hodnotou pro ni i pro naše děti. Děti v praxi viděli, učili se, jak se podniká, jak se prodává, jedná se zákazníky a podobně. Toto všechno před návštěvou sociálního odboru měla. Měla vlastně všechno, včetně možnosti zaměstnání přímo doma.
Rozbitím rodiny by o toto všechno přišla, včetně jednoho dítěte.

Tomáš byl ke všem členům rodiny mimořádně krutý, zlý, byl už to takový tyran, že musel odejít z domu. To chtěli psychologové. Odešel na poslední rok gymnázia. A právě mu končila škola, končil mu jeho středoškolský život. Končil mu pronájem bydlení, brzy nebude mít kde bydlet. Přijde o veškeré zázemí, neměl peníze, neměl vůbec nic. Prakticky by se z něho stal bezdomovec.

Manželka měla v Lukovanech prázdný domek a Tomáš duševně slabou matku zcela ovládal. Tomáš si dotáhl matku na sociální odbor, právě v období, když už končil se studováním. Už tam na ně čekali, už byli připraveni na rozbití rodiny. A proto se chovali, jak se chovali. A proto tak rychle, aby do příštího školního roku už bylo hotovo.

A proto to dopadlo, jak to dopadlo. Matka úplně o všechno přišla, s Tomášem odtáhla do Lukovan. A tím byl Tomáš zachráněn.

I obě dcery přišly o všechno. I o bratra Jakuba. Záchrana Tomáše je srazila na samé společenské i ekonomické dno.

Sociální odbor si odstavil oba dva rodiče a rozbíjeli rodinu pro plnoletého Tomáše, aby se mu takto postarali o bydlení, o zázemí.

Krajská kontrola, Mgr. Eva Rydvalová toto všechno samozřejmě věděla. Proto jsem nenadělal nic ani s tím slabomyslným podváděním o počtu dětí v naší rodině. Protože kdyby to padlo, pak by už neměli žádné vysvětlení. Proto to muselo zůstat.

Když víme, že ne otec, ale že matka odvrhla dítě a ještě k tomu tak odporným způsobem, pak se nám celá krajská zpráva musí jevit jako nesmírně komická. Ale něco nám přesto dokládá. A to, jak byla zcela závislá na Tomášovi. Jak bez něho nebyla schopna ničeho. Ani vykonávat své povinností. Jenom být s Tomášem, jenom za ním utíkat … Kvůli němu ani nezaváhala a odkopla dítě.

Proto ji Tomáš tak snadno o všechno připravil. Proto ji a na věky připravil o dítě, které odvrhla obzvláště brutálním způsobem.

Proto to brutální odvrhnutí člena rodiny všemi, sociální odbor tak dojemně maskoval tmelením sourozenců …

Když takto lehkovážně a rychle rozbila rodinu, odkopla dítě, ožebračila dcery, dokonce prvňáčka, když ani neumí vysvětlit proč, pak je jasné, že sociální odbor věděl, že je na tom duševně velice špatně. A toho zneužil pro rozbíjení rodiny pro třetí osobu.

Po takovém úřednickém běsnění s počtem dětí je už velice krátká cesta k zoufalým činům.

Otec prý odvrhl dítě, zatím co matka by prý dítě nikdy neodvrhla. Proto byl za to otec trestán vyloučením z dění v jeho rodině.

Tohle si na mě jen vymyslel sociální odbor Moravské Budějovice jenom proto, aby tím zakryli svoje zločiny na mých dětech.

Pikantní na tom je, že já jsem až do té krajské zprávy, tedy do prosince 2011 o nějakém mém odvrhnutí dítěte, Tomáše, ani ponětí. Ani o tom, že jsem byl za to z procesu vyloučený. Já vůbec netušil, že jsem z dění v rodině vyloučený. Po tom zjištění by mě například zajímalo, jak se sociální odbor snažil zachránit rodinu, když byl otec z dění ve své rodině vyloučený …

Mě bylo divné, že se nic neřeší, nezjišťuje, že nikdo o ničem nevypovídal, na nic se mě neptal, že ten nesmyslný návrh pořád platí.

Ale to prý je v pořádku. Sociální pracovnice Stanislava Chalupová mi vysvětlovala, že ona nic nešetří, ona nic v případu nekoná, že to až pak, že to až u soudu. Musíte ji věřit. Nemůžete se vzepřít úřednickému postupu. A přitom ona mě z dění v mé rodině vyloučila a ani to se mnou neprojednávala, dokonce mi to ani neřekla. Tajný návrh soudu, tajné mé vyloučení z procesu …

S Tomášem jsem se sešel u soudu v říjnu 2006. To už byl dva měsíce z domu. U toho soudu tehdy plakal, omlouval se, ale o nějakém odvrhnutí někoho někým, a tom tam nezaznělo vůbec nic.

O rok později, v srpnu 2007 se rozbila rodina. Ale to bylo bez Tomáše, s ním jsem od toho soudu už nebyl v kontaktu, nemluvil.

A sešli jsme se zase až u soudu v lednu 2009.

A tam opět Tomáš plakal, a opět, o nějakém odvrhnutí někoho někým nepadlo ani slovo. A to bylo v lednu 2009.

Ale co více
Protože Tomášovi soud k jeho údivu okamžitě zrušil výživné, došlo mu, že už od otce na nic nedosáhne, že už z něho nic nevyrazí, tak on, Tomáš Klušák a to přímo u soudu odvrhl otce. A je to i v rozsudku uvedené.

S otcem už nechci mít vůbec nic společného.

To je to poslední, co mi Tomáš a u soudu řekl. To bylo v lednu 2009. Od té doby jsem s ním nebyl v žádném kontaktu.

Ne otec Tomáše, ale Tomáš odvrhl otce. Bylo to u soudu, kterým byl trestán za krutosti a tyranii, které se on dopouštěl na otci.

A podívejte se, co si na mě vymysleli, z čeho mě obviňuje sociální obor, ale až v roce 2011.

Tu zrůdnost jejich konání plně pochopíte, když si uvědomíte, proč mě takto tajně a křivě obvinili pro soud.

Přece pro to, aby mě mohli od dění v rodině izolovat, abych nemohl chránit rodinu, abych nemohl chránit děti. Aby oni si ji mohli lehce rozbít – pro třetí osobu, pro Tomáše.

Dle krajského úřadu jste se zavržením syna Tomáše zcela vyloučil z možností vychovávat své dcery.

Krajský úřad potvrdil, že jsem byl z procesu vyloučený a to dokonce už sociálním odborem. Ale už ne proto, že jsem byl odstěhovaný, formální. To už by jim neprošlo. Proto si vymysleli ono odvrhnutí dítěte. Dokonce plnoletého dítěte.
A já se o tom dozvěděl až po létech z krajské zprávy.

Nikde to není nějak popsané, vysvětlené. Nikdo nikdy to se mnou neřešil, úředníci k tak fatálnímu obvinění otce k tomu nemají vyjádření ani od jednoho rodiče a dokonce ani od Tomáše.

A přesto to pořád platí

 

Sociální odbor má vždycky pravdu.

Proto je tu tolik sebevražd rodičů, ale i dětí. V tomto jsme nejlepší v celé EU.

A je to proto, neb máme nejhorší sociální odbor v EU, nejhorší úředníky.

Tak se podívejme, jak je to s tou pravdou u pracovníků sociálního odboru Moravské Budějovice:

Ve všem, co sociální odbor tvrdil krajské kontrole, co tedy před tím poslali soudu, se sociální odbor pletl.
Úplně ve všem:

Sociální odbor se spletl v tom, kolik je v rodině dětí.
Sociální odbor se spletl v tom, které dítě bylo odvržené.
Sociální odbor se spletl i v tom, který rodič odvrhl dítě.

Sociální odbor naváděním matky k odvrhnutí dítěte tmelil sourozeneckou skupinu.

Sociální odbor se spletl i v tom, jakou profesi má otec, i v tom, kde už tolik let pracuje.
Sociální odbor se spletl i v tom, který rodič odešel ze společné domácnosti.
Sociální odbor se spletl i v tom, který rodič každé ráno odjížděl do práce a který byl pořád doma. Který se tedy staral o děti, aby je připravoval do školy, aby s nimi byl v době prázdnin, volna, nemocí ... prostě pořád.
Sociální odbor se spletl i v tom, kdo byl v rodině tyran a už řešen mnoha odborníky a kdo byli jeho oběti.
Sociální odbor se spletl i v tom, komu odborníci na rodinu doporučili, aby v zájmu zachování dobrých vztahů v rodině z rodiny co nejrychleji odešel.
Sociální odbor se spletl i v tom, kteří členové rodiny mají na doporučení odborníků na rodinu zůstat pospolu, neb tak to bylo pro rodinu, pro děti nejlepší.

Je možné, aby se sociální pracovnice ve všem, ale úplně ve všem pletla a ještě k tomu tak fatálně?

Je možné, aby v demokracii, v právním státě, který má v ústavě zakotvenou ochranu rodiny, ochranu dětí a jejich majetku, ochranu soukromí, rovnoprávnost rodičů a povinnost rozhodovat společně, aby, i když se rodiče nikdy nehádali, neměli konflikt, aby i do takové rodiny a bez vědomí otce pronikla sociální pracovnice a ihned se poslal soudu návrh na její rozbití, a přitom otec neměl o ničem ani ponětí? Je možné, aby si sociální pracovnice otce z dění v jeho rodině jen tak vyloučila a ani to vyloučení s ním neřešila, ani mu to neoznámila? 

Je toto všechno možné?

Je možné, aby si nikdo z těch všech kontrol a vyšetřovatelů tohoto případu ničeho divného, závadného, nezákonného nevšiml?  Vůbec nikdo?
Je toto všechno možné?

Mám snad věřit tomu, že sociální odbor se ve všem plete běžně a nikomu to nevadí?
Že takto, že v samém pletení se a úplně ve všem, pracuje sociální odbor normálně?
Že je běžný postup, že si jeden rodič může jen tak a tajně za nimi přijít na úřad a tam si za zády druhého rodiče společně na něj vymyslí totální nesmysly, ihned se s nimi obrátí na soud a o zbytek že už se úředníci postarají sami?

Že před tím druhým to co nejdéle tají a tím ho od dění v jeho rodině izolují? A když už mu oznámí, co že se mu to v rodině děje, tak ho z procesu hned vyloučí, takže ani nemůže ovlivnit dění v jeho vlastní rodině?


Sociální odbor snad může děti nutit ke křivým obviňováním otce pro soud, jen aby mu co nejvíce uškodili?

Sociální odbor může naváděním a štvaním dětí proti otci vést jeho děti k odsuzování, k celoživotní nenávisti otce od jeho dětí.


Takto to tu funguje? To všechno sociální odbor může? To všechno je tu zcela normální, běžné?

Jak jsem vám dokázal tak nejenže ano, ale ani s tím nelze nic dělat.

Tolik jsem se snažil, vysvětloval, dokládal, ponižoval se,  prosil, žebral …. a nic. Ani po tom se v té zcela kokotské krajské zprávě nezměnilo ani písmenko. Ne, že bych je nepřesvědčil, ne že by nepochopili, to ne.
Nic se nesmělo změnit, aby se neodhalily zrůdné zločiny na rodinách, zločiny na dětech, které zde na nás páchají z moci úřední sociální pracovníci.

Jak rád by v takové beznadějné situaci člověk zemřel.

Ale proč bych je měl po tom všem a s tolika důkazy mojí sebevraždou zachraňovat?

Aby se případ posunul, aby se nejasnosti konečně vyjasnily, aby se konečně našly odpovědi, které jsou pro občany v právním státě samozřejmostí, a bez žebrání, ponižování se, pak je jediná možnost. Podat na ně trestní oznámení.

Když nic jiného ….

Krajské šetření zjistilo, že sociální odbor rozbíjel rodinu proto, aby matka mohla tmelit sourozeneckou skupinu.

Ale sociální odbor vymyslel a poslal návrh soudu s úplně jinou informaci o otci. Že prý se otec odstěhoval, že prý je manželství jen formálním svazkem. To je jasný důkaz, jak sociální odbor podváděl, jak záměrně uvedl soud v omyl.

To byla jen taková přípravka.

Mám přece dost důkazů o tom, že sociální odbor Moravské Budějovice kšeftuje s dětmi.

A že v tomto po stát mimořádně nebezpečném konání je ve zločinném spolčení s minimálně jedním třebíčským soudcem, s Mgr. Vilémem Machálkem.

Proto do případu musí vstoupit policie ČR.

O několik let později ….. únor, 2015

Noský případ, děti Evy Michaálkové a barnevernet

Zaujal mě tvrdý postoj poslankyně MUDr. Jitky Chalánkové. Jak ta se bije za děti a jak tvrdě jde proti sociálnímu odboru ….
Napsal jsem ji a vysvětlil, že náš sociální odbor je daleko krutější, že je dokonce zločinný. Že záměrně rozbíjejí rodiny pro třetí osoby. Že si klidně odstaví oba rodiče a výpovědi si za ně vymyslí. Že dokonce nutí děti, aby o svých rodičích křivě a co nejhůře vypovídaly pro soud, jenom aby rodiči co nejvíce uškodili, a tím je vlastně vedou k nenávisti k rodiči. A naopak. Rodič ztrácí zájem o dítě, protože kromě jiného se i bojí, kdy a jak sociální odbor jeho dítě zase použije proti němu. Že sociální odbory přes děti drží rodiče, otce v trvalém šachu.

A odkázal jsem jí na můj blog, kde to všechno popisuji a dokládám.

Posměšně mi jen odpověděla, že  Nechci, aby to bylo spatne ani v Norsku ani v České republice. J Ch“

Mě je to jasné.

Paní poslankyně JUDr. Jitce Chalánkové nejde o děti, nejde o sociální odbor. Ta si jen na neštěstí jiných honí triko. Jak si jinak vysvětlit, že má takový zájem o norský sociální odbor, ve kterém nic nemůže udělat, když ji zločiny českého sociálního odboru vůbec nezajímají? Přece právě to by ji mělo z titulu poslance zajímat. Když jí nezajímají rodiny, rodiče, děti, tak proč je poslankyní?

JUDr. Jitku Chalánkovou nepočítám mezi ty, kteří můj případ prošetřovali či posuzovali.
Ale byla mnou informovaná o tom, jak co nám provedl sociální odbor. Takže všechno mohla vědět a do případu zasáhnout.
Jak mi odpověděla, tak mi odpověděla. Tím to pro ni skončilo.

Policie ČR

nás spolehlivě dožene k zoufalým činům

Vyšetřování 8 až 12, tentokrát na základě celkem asi 12 trestních oznámení

9.  nprap. Zdeněk Tvrdý, vrchní inspektor + npor. Bc Jaroslav Pospíšil, vedoucí oddělení PČR Moravské Budějovice
10.  prap. Miroslav Pátek, inspektor + npor. Milan Chvátal, vedoucí oddělení PČR Moravské Budějovice
11.  nprap. Miroslav Pátek, inspektor + npor. Jaroslav Pospíšil, vedoucí oddělení PČR Moravské Budějovice
12.  npor. Bc. Jaroslav Pospíšil, vedoucí oddělení policie Moravské Budějovice
13.  npor. Bc. Jaroslav Pospíšil, vedoucí oddělení policie Moravské Budějovice, osobní dopis

Policii jsem oznámil a doložil hrůzy, kterých se na nás, na mých dětech dopustil sociální odbor Moravské Budějovice. A některé další činy. Jsem přesvědčen, že v našem případě se jednalo o mnoho zločinů v těchto směrech:

Zneužití moci, podvody, křivé výpovědi pro krajské šetření, křivé výpovědi pro soud, křivá obvinění, pomluvy, záměrné uvádění soudu v omyl, krytí a podpora tyrana, nucení dětí ke krytí a k podpoře tyrana, vedení dětí k nenávisti k otci, navádění dětí ke kradení peněz otci, navádění dítěte k vydírání otce hrozbou sebevraždy, podpora dítěte ve vyhrožování otci fyzickou likvidací, diskriminace, neplnění si vyživovací povinnosti, týrání dítěte …

To všechno jsem policii popsal a doložil. Tak skvěle doložil, že po všech asi 12 trestních oznámení v průběhu 3 let, policie nikdy nic z toho mého neoznačila za lež, nepravdu, že se nestalo, či že se stalo jinak. Takže ty skutky se staly.

Navíc - policie mi ve všem dala za pravdu, nic proti tomu mému popisu skutků nikdy neměli.
Všechno jim bylo naprosto jasné, protože nežádali nějaké doplnění, další důkazy, ač jsem jim je nabízel, nehledali svědky.
Takže já jsem si svoji občanskou povinnost splnil mírou vrchovatou. O zločinech a naší rodině věděla policie všechno

Po měsíci mi policie písemně odpověděla, že všechno to, co jim oznamují, že to nejsou trestné činy a proto to odkládají.

Chápete to?

Ne že se to neprokázalo, že to nebylo, že toho bylo málo, že na to nejsou svědci, že je to tvrzení proti tvrzení a podobně.

To ne. S tím mým podáním a doložením skutku, v tom nebyl žádný problém. To mé oznámení bylo v naprostém pořádku.

Přesto to mé oznámení po jejich bedlivém posouzení nejsou trestné činy. Vůbec nic z toho nejsou trestné činy.
Policie mi neoznámila, že jí to nepřísluší prošetřovat, ale že to nejsou trestné činy.

Začalo se mi stmívat.

Sejně jako mi sociální odbor nikdy neuznal, že jsem se neodstěhoval, nebyl jen formální, stejně jako mi krajské šetření nikdy neuznalo správný počet dětí v mé rodině, vypadá to, že stejně tak mi policie nikdy neuzná nic z toho mého za trestný čin.

To znamená, že stejně jako těm před tím bude policii úplně jedno, co jim oznamuji a dokládám. Oni už mají jasno.

Půjde jim o jediné. Odkopnout mě, a ze svých pozic jménem zákona krýt všechny ty zločiny, které jsem jim oznámil a doložil.

A protože po tom všem se nedám, takové jednání může mít jen jeden ze dvou možných konců.

Policie mě bude dohánět k zoufalým činům, aby mě mohla zpacifikovat či dohnat k sebevraždě. Nebo já doženu policii k mé likvidaci. Oba postupy budou mít stejný výsledek. Likvidaci člověka, který policii oznamoval a nezvratně dokládá zločiny na dětech, dokonce obchodování s dětmi, páchané sociálním odborem Moravské Budějovice ve zločinném spolčení s třebíčským soudcem.

Policie mě nezklamala a zachovala se přesně tak, jak jsem zde právě uvedl. Ale k tomu se brzy dostaneme.

Ze všech zločinů, které jsem oznámil a doložil policii, záměrně vyberu jen trestný čin - neplnění si vyživovací povinnosti.

Záměrně proto, abych vám na tomto demonstroval dvě věci.
Jak se žije s duševně nemocnou manželkou, kterou zcela ovládají děti.

A jak se k neplnění si vyživovací povinnosti staví soudy, sociální odbory a policie k otci, a jak k matce.

Vyživovací povinnost otce a matky v ČR.

Trvale jsme žili ve společné domácnosti. Rodiče a 4 děti. Pak se Tomáš odstěhoval. Na ničem nedomlouval, nic nepožadoval, neuvedl ani, kam půjde, na jak dlouho, jakou bude mít adresu, zda má konto, nic z toho nám rodičům neuvedl, dokonce se tomu bránil. Nebylo mi to divné. On takový byl. A ptát se ho na něco bylo vždy nebezpečné. Přesto, ještě asi 10 dní před tím, než odešel z domu, jsem mu dal 800 Kč. Ty si převzal. Odešel 31. srpna 2006 pro všechny členy rodiny - neznámo kam.

Proč nic nechtěl řešit ale naopak, všemu se vyhýbal, všechno tajil, to se vyjasnilo jen asi týden po tom, co od nás odešel.

Od soudu mi přišlo, že Tomáš už měsíc před svým odchodem napsal soudu, že za měsíc odejde z domu, a že jemu nezbývá, než se ohledně výživného obrátit na soud. Toto soudu a v utajení před všemi poslal, a přesto, o 3 týdny později si od otce sebral peníze, a ani nemukl. Soudu oznamuje to, co se teprve má stát. Za měsíc. A on už nemá jinou možnost, než se vlastně 4 měsíce opředu na něj obrátit. (dle zákona, až po třech měsících neplacení) Soudu píše i to, že rodiče hospodaří společně, že tedy mají společné peníze. Proč v takové situaci a ještě přes soud požaduje peníze jen od otce, to jsem se nikdy nedozvěděl. Přece mu může být jedno, který rodič mu je ze společné pokladny dá. Ale je to Tomáš. I ty nejjednodušší věci přetavoval v horor.

Soudkyně ten nesmysl soudila a vydala rozsudek. Soudkyně tím nám, manželům Klušákovým, který jsme trvale žili spolu a trvale společně hospodařili, toto zrušili a rozdělili nám společné hospodaření i společnou vyživovací povinnost. Tomáš u soudu plakal, omlouval se, z rozsudku je zjevné, že jsem mu platil dříve, než jsem měl a dokonce více, než pak určil soud. Tomáš si vysoudil polovinu z toho, co soudně požadoval. Už z tohoto pohledu je zjevné, že by se s ním ani nedalo domluvit. Na ten křivý, nesmyslný, zcela kokotský návrh soudu vydala soudkyně JUDr. Helena Tomková, Ph.D., jménem republiky, rozsudek.

Už o pár měsíců později začala o mě manželka roznášet, jak já byl krutý k Tomášovi, jak já mu škodil, že chudák Tomáš byl donucen dát vlastního otce k soudu o výživné. Takto podporovala Tomáše, přesto že jsem jí to několikrát vysvětloval a pouštěl i zvukové nahrávky od toho soudu. Jenže duševně nemocná manželka něco takového ani nebyla schopna pochopit a nikdy nepochopila, A tak nejenže mě Tomáš křivě udal soudu, že si všechno jen vymyslel, ještě jsem byl za to pronásledovaný manželkou.

Duševně nemocná manželka se chlubila, jak je otec hrůzný, krutý k Tomášovi, že ho dokonce soudce musel odsoudit k placení mu peněz. Z toho si vyvodila, že ona je ta dobrá, úžasná, jí Tomáš nedal k soudu, ona nebyla odsouzená, ona tedy nic platit nemusí.

A tak to i celý rok bylo. Ona mu za poslední rok jeho studování na gymplu nedala ani korunu, ona si ten poslední rok před rozbitím rodiny u Tomáše neplnila vyživovací povinnost a to žádnou formou. Tomáš má středoškolské vzdělání jenom díky penězům od otce, matka se na něj po celý poslední rok jeho studování na gymplu - zcela vykašlala. (školní rok 2006/2007)

Na jaře 2007 jsem sociální pracovnici Stanislavě Chalupové líčil, jak mě Tomáš tajně a křivě udal soudu, pouštěl jsem ji zvukové záznamy, ukazoval návrh sudu i rozsudek. A také jsem ji informoval o tom, že manželka si po celý školní rok u Tomáše neplnila vyživovací povinnost. O tomto trestném činu věděla. Zřejmě to bylo důvodem, proč mě z procesu vyloučili a proč na mě házely jednu špínu za druhou bez možností obrany. Křivým obviňováním otce, kryly neplnění si vyživovací povinnosti matky u Tomáše.

Když jsem o tomto chtěl informovat při souzení o děti, tak mi v tom soudce Mgr. Vilém Machálek bránil s tím, že tohle se neřeší. Soudce o tomto trestném činu věděl a ze své pozice jej kryl tím, že mě vyhrožoval, že mě zastrašoval pokutou, hrozil vyvedením ze soudní síně. A manželku za ten trestný čin neplnění si vyživovací povinnosti odměnil tím, že ji do výchovy přiklepl obě dcery.

Na podzim 2007 manželka žádala soud o rozvod. A jako hlavní důvod uvedla, že prý byl manžel tak hrůzný, že ho dokonce Tomáš musel hnát k soudu, jak si otec nechtěl plnit svoji vyživovací povinnost. Protestoval jsem proti tomu, vysvětloval, že je to nejenže křivé obvinění, ale že přijetí a vydání rozsudku na takový návrh soudu bude soudce ze své pozice kriminalizovat nevinného, a krýt trestný čin neplnění si vyživovací povinnosti. Nic jsem s tím nenadělal. Rozsudkem soudce Mgr. JUDr. Jan Hurník podpořil křivé obvinění „odpůrce“ a kryl trestný čin neplnění si vyživovací povinnosti „navrhovatelky“.

Tomáše jsem od soudu s ním nevidě, už jsme spolu nemluvili. Skončil gympl, mě o tom, co bude dál, neinformoval. V zápětí se odstěhoval. Mě opět o ničem neinformoval. Skončil gympl a zmizel.

A přesně jako tenkrát, stejný podraz na mě udělal i nyní. Vše mi záměrně tajil, dokonce mi poslal vzkaz, jak dobře placenou má práci. Jediný jeho zájem byl, aby se matka při rozvodu tvářila, jak je všechno v nejlepším pořádku. A tak to i bylo. Vše je v pořádku, nic po mě nechtěli, o ničem mě neinformovali ani matka, ani její advokátka při rozvodovém stání.
Po něm jsme se rozešli.

O 3 měsíce později mi přišlo vyrozumění o nařízené exekuci na mě. Tomáš se o ní postaral. Vymyslel si, že prý jsem mu neplatil za červenec, srpen, září, tedy za období, kdy nebyla od manželky u soudu ani žádost o rozvod. A on že nemá jinou možnost …. Stejná křivárna, stejný podraz jako u toho prvního soudu. Ještě se soudu chlubí, jak už mu otec jednou neplatil a tak ho musel dát k soudu. Na základě rozsudku, se mu to zcela snadno podařilo. Prý mu dlužím 4 a půl tisíce a tak jsem měl do tří dnu zaplatit 31 tisíc. Přitom po mě nic nechtěl, o ničem mě nikdo neinformoval, já o ničem neměl ani ponětí. A takto jsem dopadl. A pak ta jeho radost z toho, že se mu konečně podařilo otci udělat škodu, ztrestat ho, dle svých představ. V životě neměl větší radost.

Pak se dělil majetek. I u toho sodu jsem upozorňoval, jak si bývalka neplnila vyživovací povinnost a jak jsem byl pronásledován já. Manželka vše u soudu přiznala. Vysvětlila to tím, že prý nebyla schopna si vyživovací povinnost u Tomáše plnit. Soud to ale vymazal z protokolu a do rozsudku pro krytí onoho trestného činu uvedl, že manžel neměl vůči manželce žádné výhrady.

Takto kryl ze své pozice další soudce trestný čin neplnění si vyživovací povinnosti, soudce Mgr.Jan Coufal.

Barboře jsem vzorně platil. Odešla po prvním roku čtyřletého studování. To už skončilo, aniž bych měl od ní či od její matky byť jen jednu jedinou informaci. Vše mi vždy úzkostlivě tajili, nikdy jsem nic nevěděl. Tak jsem Barboře napsal, že končím s placením, protože už má dostudováno. Na to ona mi poslala jakési potvrzení, že prý studuje čtvrtý ročník na škole, kde ani neměla být. Na to jsem jí napsal, že v zájmu vyřešení situace ji tedy ještě za září 2010 zaplatím. A ona nechť mi k tomu dodá vysvětlení.

Už mi neodepsala, nic mi nevysvětlila a podala na mě trestní oznámení. Celým tím procesem jsem si prošel a jako každý soud, i tento mám nahraný. Celý soud byl jen o tom, jak soudce chválil otce a jak vyčítal Barboře, že nemá vůbec žádnou slušnost, že nemá vůbec žádné vychování. Takže už další soudce byl zděšený z toho, jak se k otci chovají jeho děti.

Následný soud i Barboře na moji žádost výživné předčasně zrušil.

Tak tolik jsem si já kvůli výživnému užil. Děti věděli jediné. Otec musí platit. To jim stačilo. Proto dělali všechno možné i nemožné, proto tajně, zákeřně, udavačsky, jen aby to mohli otci co nejbrutálněji nandat. Vyžral jsem si to od nich se vším všudy. Od totálně nesmyslného rozsudku, přes vymyšlenou exekuci, rozvod, až po trestním oznámení.
Za vším bylo – neplnění si mé vyživovací povinnosti.

A po tom všem jsem nyní já polici oznámil a zvukovým záznamem, přímo výpovědi manželky od soudu i doložil, že se přiznává a přímo soudu vysvětluje, že si u Tomáše neplnila vyživovací povinnost. Protože prý si ji nebyla schopna plnit.

A po tom všem, co jsem si já s výživným užil, mi policie ČR odpověděla, že to není trestný čin.

Naprosto šílená je tato zem.
Otec je v ní trvale pronásledovaný, trestaný, je ponižován, přitom nic špatného neudělal, jen si to na něj jeho dětičky vymysleli.

A jak krásně je při těch podrazech na rodiči soudy podpořily.

A jak je zjevné, matka je od vyživovací povinnosti v naší zemi osvobozena.

Tři soudci o tom jejím trestném činu viděli, tři soudci ji ze svých pozic přeochotně kryli.

A nyní už i policie ČR. A jak se dozvíme – dokonce na všech stupních.

Neplnění si vyživovací povinnosti matkou u nás není trestný čin.

 

Policejní taktika

Všechno mé policie po měsíci odložila.

A už v hlavě nemáte nic jiného, než jak to změnit. Přece se jednalo o zločiny na dětech. Je tu ústavní ochrana rodiny. Na co tedy je, když to tu nikoho nezajímá, nikdo to neřeší? Na co je nám ústavní ochrana rodiny, když je to ochrana jen teoretická?

Takže jsem to musel zkusit jinak.

Něco z toho minulého vynechám a co zbylo, to posílím. A vyrazím s novým trestním oznámením ve stejných věcech na policii.  A uvidíme. A za měsíc mi zase přišly ony dva řádky, že policie v ničem neobjevili trestný čin.

To už jste na prášky.

Vy se snažíte, vysvětlujete, popisujete, dokládáte …. Jste si jistý, jste přesvědčen. A nic. Přitom z médií na vás chrlí, jak vše máte hlásit, jak to policie prošetří, musí prošetřit, jak vám všechno vysvětlí, poradí, jak se v případu udělá jasno …

Lidé, nepáchejte ze zoufalství zoufalé činy, nepáchejte sebevraždy. Všechno se dá přece řešit, jen přijďte za námi, my se vám budeme věnovat, my vám všechno vysvětlíme, my vám pomůžeme. Jen se nesmíte bát k nám přijít a otevřít se nám.

A praxe?
Nic vám nevysvětlí, nic vám neporadí, dokonce sami vás a záměrně dohání k zoufalým činům. Podívejte, jak třeba politici na jiné podávají trestní oznámení za pomluvy. A přitom jde prý jen o čest, o dobré jméno pomluveného.

A podívejte, jaké na naší rodině, na našich dětech byl spáchán podvod, zločin na základě pomluvy o otci.

Prý jsem odvrhl dítě, a proto jsem byl z dění v rodině vyloučen.

Vyloučen z dění v mé rodině jsem prakticky i byl, proto jsem si stěžoval a krajské šetření to potvrdilo, a vysvětlili i proč. To je prostě fakt. Nabízí se vysvětlení, že to poškodilo jen otce, a to jen o rozhodování o dětech. Ale že dcery stejně chtěly za matkou, tak se vlastně nic tak hrozného nestalo.
To je samozřejmě nesmysl a je to jen ubohé krytí tak fatálního zločinu a rodině, na dětech.

Přece právě takové obvinění otce rozbilo rodinu.

To je ta podstata té pomluvy, toho podvodu na rodině, toho zločinu na dětech. Otec odvrhl dítě.

Kdyby otec neodvrhl dítě, pak by s ním sociální odbor jednal. A tak by otec mohl chránit rodinu, mohl chránit děti. Takže by se rodina vůbec nemusela rozbít. O tom to je. Že ta pomluva, ta lež umožnila sociálním pracovníkům tajně proniknout do rodiny, odstavit si otce a potom už si mohli dělat, co chtěli a tedy i zcela snadno rozbít rodinu pro třetí osobu.

Není jen to tajné proniknutí do rodiny a ta diskriminace otce … na to už se přece nabalují další trestné činy, včetně zneužiti moci.

Bez té pomluvy, bez té lži, bez vyloučení otce z děje v jeho rodině by ani nebylo možné rozbít rodinu. A už vůbec ne takto.

O tom to je.

Je až druhořadé, že při rozhodování o dětech taková pomluva otce z  možnosti vychovávat děti vyloučila.

Podstatou je, že ta pomluva stvořená na sociálním odboru rozbila rodinu, neb úředníkům umožnila předem si z rodiny ostavit otce. 
Navíc to proběhlo tajně, takže se proti tomu otec ani nemohl bránit.

Je to jako by vám jeden sociální pracovník mazal med kolem huby, zatím co druhý by nic netušícího zákeřně ze zadu střelil do hlavy. Nemáte šanci tak, jako ji sociální odbor nedal ani naší rodině, našim dětem.

Takže z toho všeho, jen tuto pomluvu, že prý jsem odvrhl dítě, jen to jediné bude v dalším trestním oznámení.

Podám je na neznámého pachatele v tomto jediném bodu. A další kvůli týrání dítěte. A další z  neplnění si vyživovací povinnosti …
To jsou zcela jasné trestné činy. A až se do toho policie pustí, až se začne vyšetřovat, vyplave na povrch i všechno to ostatní.

Těšil jsem se do doby, než mi asi za měsíc opět přišly ony dva smrtící řádky, že policie v ničem neobjevila trestný čin. Je to předem prohraný boj. Zcela klidná policie má plno času a jen čeká na to, až je přestanete otravovat. Protože pokud nepřestanete, tak přesně takové odpovědi vás spolehlivě doženou k páchání zoufalých činů, či dokonce k sebevraždě.

Já policii pořád popisuji a dokládám, že do naší rodiny pronikl sociální odbor tajně, mě od děje v ní izolovali a za manželku si výpovědi vymysleli …. tedy, že úředníci rozbili naší rodinu a vůbec je rodiče nezajímali, nemají ani od jednoho rodiče výpovědi, žádné vyjádření …. Že si to na nás všechno jen vymysleli.

A je to nezajímá. Přece stačilo tak malinko …

Stačilo si vzít tu slavnou krajskou zprávu a jít s ní za bývakou, aby se k ní vyjádřila. A ihned by bylo jasné, že naše rodiny byla obětí zločinů páchaných z moci úřední.

Ale policie ani to neudělala. A neudělala to, protože moc dobře věděla, jak by to dopadlo.

Proto máme jediný výsledek, kterým je, že už si ze mě policie stvořila chronického stěžovatele. A stačilo jim jediné.

Klušáka odkopávat dvěma řádky o ničem …. a - čekat. Takto snadno mě policie dohnala k prvnímu zoufalému činu.

Už jste v situaci, kdy musíte udělat něco, co vzbudí pozornost a to nejen u policie. Zároveň víte, že policie vás potřebuje odkopnout, zlikvidovat, protože mám ve všem pravdu a oni se cítí mou houževnatostí ohroženi. Proto trpělivě čekají na jakýkoliv důvod se na mě vrhnout..

Tak jsem zveřejnil, ale i policii oznámil, že na policejní stanici přilezu až z parkoviště a po kolenou a se sepjatýma rukama, tedy s prosíkem, aby mi už konečně uznali alespoň to lidské minimum.

Že jsem se nikdy neodstěhoval, že jsem nikdy nebyl jen formální, že jsem nikdy neodvrhl dítě a že Jakub skutečně existuje.

Už jenom na tyto čtyři věci se to zredukovalo. Protože když prosadím alespoň jednu, spadne i zbytek na sociální odbor.

V uvedený den a čas jsem na policejní stanici dolezl i s prosíkem. A co na to policie?

Tentokráte se trestní oznámení sepsalo přímo na policejní stanici. A já šel slavit. Konečně výhra, toto už nemohou ignorovat.

Za měsíc mi přišel dopis se dvěma již notoricky známými řádky textu.

Bylo mi to jasné. Pochopil jsem ten zrůdný policejní systém, který nutně musí vést k zoufalým činům i k sebevraždám z beznaděje.

Policii nikdy nezajímalo nic z toho, co jim oznamuji a dokládám. Stejně jako předtím krajskou kontrolu.
Policii to bylo jedno, právě proto, že jim byl náš případ ihned jasný. A jim bylo jasné, že to musí ututlat. Proto po měsíci vždy jen ty dva řádky. Takto ze mě dělali vola. Celou dobu.
Nemělo význam jim cokoliv oznamovat a dokládat. Oni se zločiny na mých dětech a mou snahou na to upozornit, náramně bavili.

Cokoliv jsem policii oznámil a doložil, oni si to celé hezky uložili do police. A na to si postavili budík, který nastavili na zvonění za 30 dní. A když zazvonil, tak mi poslali ony dva řádky a zřejmě uzavírali sázky na to, zda a s čím a jak k nim Klušák zase přileze.

Uvědomme si, co policie ví, co jsem ji doložil, a co s takovou vervou a takto kryla?

Sociální odbor tajně pronikl do mé rodiny, jednoho rodiče od děje v jeho rodině izolovali, za druhého si výpovědi vymysleli a to jen proto, aby mohli rodinu rozbít pro třetí osobu.

Přesně takto přece probíhá obchodování s dětmi.
Odstaví se oba rodiče. Dokonce matku donutí odkopnout dítě. Děti se vytrhnou ze svého prostředí, donutí se odvrhnout sourozence, připraví se o zázemí, o otce podnikatele, o rodinnou firmu, zázemí, připraví se o majetek, to všechno se jim zničí, o to všechno se připraví a to všechno pouze a jen
pro zájmy, pro prospěch pouze té třetí osoby, která před tím nic neměl a dokonce v té rodině ani nebydlela.

Takto sociální obor Moravské Budějovice, Stanislava Chalupová ve zločinném spolčení se soudcem Mgr. Vilémem Machálkem rozbíjeli naší rodinu pro třetí osobu, takto kšeftují s dětmi. Skákali, jak devatenáctiletý bezcitně krutý tyran celé rodiny pískal.

A jak vidíte, i policie skákala, jak nám devatenáctiletý tyran nalajnoval. Protože všechno to od Tomáše platí pořád, to policie chrání, za to bojuje svým odkládáním všeho. Co jim oznamuji a dokládám já přes trestní oznámení, to je jim šuma fuk.

Na policii jsem několikrát podával stížnost. Na územním odboru, na státní zastupitelství. K tomu se dostanu.

Stejně tak v ten čas už případ prošetřoval úřad ombudsmana. I k tomu se dostanu.

Nyní jsme v době, kdy mě i po té mé koleno.prosíkové anabázi policie odkopla.

Aniž bych v tom cokoliv konal, napsali mi z krajského ředitelství policie kraje Vysočina, z odboru vnitřní kontroly. Že prý se rozhodli prošetřit postup policie oddělení Moravské Budějovice.

Krajské policejní ředitelství kraje Vysočina

šetření číslo 14.

14. plk. Mgr. Radek Malíř, ředitel krajského ředitelství PČR Jihlava,

Opět jsem jim vysvětlil a doložil, co se nám stalo, v čem je problém. Jak policie nic z toho mého nešetří, jak se nic neobjasnilo, nic nevysvětlilo. Že pořád platí ty pomluvy, které si vymyslel sociální odbor Moravské Budějovice.

Tohle ale krajské policejní ředitelství vůbec nezajímalo.

I jim bylo jedno, že jim oznamuji a dokládám skutky jako

zneužití moci, podvody, křivé výpovědi pro krajské šetření, křivé výpovědi pro soud, křivá obvinění, pomluvy, záměrné uvádění soudu v omyl, krytí a podpora tyrana, nucení dětí ke krytí a k podpoře tyrana, vedení dětí k nenávisti k otci, navádění dětí ke kradení peněz otci, navádění dítěte k vydírání otce hrozbou sebevraždy, podpora dítěte ve vyhrožování otci fyzickou likvidací, diskriminace, neplnění si vyživovací povinnosti, týrání dítěte …

To je nezajímalo, to oni prý neřeší. Oni prý jen prošetřují postup policie.

To je fakt dobrý.

Je nezajímalo, co tvrdím o policii.  Tedy že policie kryje zločiny, kterých se sociální odbor z moci úřední dopustil na mé rodině, na mých dětech. Že policie kryje obchodování s dětmi.

A je to nezajímalo.

Pokud jste byl až do této doby rozžhaven do běla, pak už normální člověk musí rudnout a z uší vám odfukuje přetlak.

Možnosti nemáte žádné. Protože kam jít? A dalo se čekat, že když policie prošetřuje sama sebe, že tradičně nic závadného neobjeví. Takže po tom všem, když jsem vůbec nic nezískal, nic se mi neuznalo, tak už si ze mě úředníci a policie vyrobila chronického stěžovatele. To je vždycky takový méněcenný, takový divný člověk.

Přece tolik šetření už proběhlo, tolik lidí se už Klušákovi věnovalo, tolikrát se už Klušákovi na všechno odpovídalo, všechno vysvětlovalo, a tomu pitomci Klušákovi je to pořád málo. Pořád si něco vymýšlí, pořád otravuje, pořád by něco na někoho sváděl, to přece není normální. Ten Klušák musí být duševně nemocný, jinak se to jeho pronásledování úředníků a nekonečné otravování vyšetřujících, kontrol a policie ani nedá vysvětlit.

Po tom všem mi přesně takový obraz stvořili úředníci i policie.

Ale jaká je skutečnost?

Od prvopočátku až doposud se záležitost neposunula ani o píď. Pořád jsem na samém začátku. Vůbec nic se neobjasnilo, nevysvětlilo, ba naopak. Situace se ještě zkomplikovala zcela kokotskou krajskou zprávou. Takže je to ještě horší.

Tak platí ještě ten debilní návrh soudu nebo už platí jen ta debilní krajská zpráva? Nebo platí obojí? Ani na to nelze odpovědět.

Ale všichni už mají hotovo. Jen Klušák je pořád debilní, protože pořád nic nechápe a jen otravuje.

Přesně takto si ze mě úředníci a policie vyrobila chronického stěžovatele, duševního ubožáka, nemocného člověka. Takovou mají moc, takto ji zneužívají, takto záměrně dohánění občany do zoufalých situací a jen se čeká, aby ho mohli za nějaký zoufalý čin zlikvidovat, když neudělá tu výbornou, tu nejlepší věc v této situaci, že se nezlikviduje sám.

Nemohu to policii takto usnadnit.
Nikdo neví, co bude dál, ani jak to skončí. Proto je potřeba, abych měl co nejvíce důkazů o tom, že policie všechno věděla a měla to i dostatečně doložené.

Napsal jsem šéfovi oddělení policie Moravské Budějovice dopis s tím, že jejich přístup dříve či později doběhne. Protože já to nevzdám. Že oni za všechno mohou, protože kryjí ze své pozice úřednické zločiny napáchané na mé rodině, na mých dětech.

Je konec.

Už od policie nic nechci, už je s nimi všechno skončeno.

Nedával jsem tomu dopisu nijakou váhu. Takových jsem napsal desítky. A na blogu píšu daleko divočeji, daleko volněji.

Ale tenkrát jsem se spletl.

Myslel jsem si, že policii je jedno, do jaké situace, do jakého stavu mě dostali.

Ale jim to jedno nebylo. Polici se začala bát sama o sebe.

Jistě si byli plně vědomi, že mě prakticky svým jednání dohnali do neřešitelné, do zoufalé situace.

Zřejmě si odvodili, že Klušák už je na dně.

A pokud se provalí, co všechno od Klušáka věděli a vůbec nic nepodnikli, jen těžko se jim to bude vysvětlovat.

Policie obdržela můj poslední dopis a nedělo se nic.

Vůbec nic.

Celý týden vůbec nic.

Policejní likvidace svědka zločinů, Klušáka

Týden po tom, co policie obdržela můj dopis, si policejní oddělení Moravské Budějovice jménem zákona vymyslelo, že prý jim někdo tísňově telefonoval, že prý chce Klušák spáchat sebevraždu.

Ještě jednou:

Policejní oddělení Moravské Budějovice si jen tak vymyslelo,

že prý jim někdo tísňově volal,

že prý Klušák právě páchá sebevraždu.

Proto vyrazila policie z Moravských Budějovic a rychlá záchranka až z Jihlavy a profesionální hasiči Klušákovi zachraňovat život.

Než dorazí sanitka z 30 km vzdálené Jihlavy, tak to nějakou dobu trvá. Proto by se dalo čekávat, že policie zde bude čtvrt hodiny před nimi a už budou zachraňovat, když je to tak akutní. Že už nasadí policejního uklidňovače vycvičeného právě na takovéto akce. Ale to ne. Policie si na sanitku hezky počkala, aby přijeli zaráz. Protože kdyby policie přijela dřív, musela by sanitku odvolat. A to policie nemohla potřebovat. Přece si to vymyslela a tak tam musí přijet zaráz. A tak hromadně vtrhli do Martínkova.

Policie si vzala na záchranu života Klušáka pistole, na ně nezapomněla. Ale neměla sebou žádného policejného psychologa, přitom času na tu akci měl více jak dost, jak se vzápětí ukázalo. Dokonce týden. Přece ani netušili, nemohli tušit, jak se ten Klušák vlastně právě sebevraždí. A toho nejhlavnějšího, toho sebevraždového rozmlouvače na mnou záchranu ani neměli.

Doktor rychlé záchranky byl dost špatný z toho, že není koho zachraňovat, že se vůbec nic neděje, a přesto se pořádá taková akce. Se mou prohodil jen několik vět. Ani se mě nedotkl, nic neměřil, nevážil, nic mi neomakával, nic mi nepředepsal, nedoporučil, prostě, vůbec nic se mnou neprováděl. Místo mě si do sanitky vzal policii na vysvětlení. A tam policie kápla božskou.

V sanitce doktorovi rychlé záchranky přiznali, ŽE JIM NIKDO NETELEFONOVAL. Že si to jen na Klušáka vymysleli. Že všechno zbuntovali na základě týden starého dopisu, ze kterého si vyzobli jednu jedinou větu, kterou by takto mohli použít kvůli mně.

„mám právo na ukončení svého života z důvodů úřednicko-policejní zvůle.“

Jen pro pořádek – tuto větu ještě v brutálnější podobě píšu nyní vládě a na každém listu těchto mých výpovědi.

Nyní zastavíme čas a tuto situaci si rozebereme. Nabízí se dvě vysvětlení konání policie.

1. Policie si to všechno vymyslela. Jménem zákona záměrně zneužila záchranku, hasiče a to jenom proto, aby se takto pokusili zlikvidovat oběť a hlavě svědka nevídaného, neslýchaného zločinu spáchaného z moci úřední na naší rodině, na našich dětech. Aby likvidací Klušáka ututlali obchodování s dětmi, rozbíjení rodiny pro třetí osoby.

Tak toto je ta lepší varianta.

2. Policie si to nevymyslela, policie byla přesvědčena, že mi jedou zachraňovat život.

To by ale znamenalo, že policie o mé stavu věděla už týden. A policie čekala. Týden. Na co asi? Přece nic konkrétního nevěděli.  Jen to, že Klušák se na něco chystá a na konci toho má být jeho smrt. Takže jim bylo jasné, že tu sebevraždu mohu spáchat i tím, že pustím plyn a vyhodím do luftu nějaký panelák i semou. Anebo tím, že třeba vystřílím půl hospody. Toto všechno si policie musela odvodit z té věty, pokud ji myslely, tak, jak si ji pak vyložili.

A oni trpělivě a celý týden v klidu čekali. To by znamenalo jediné.

To je důkaz, že policie záměrně dohání oběti zločinů páchaných z moci úřední k zoufalým činům, k sebevraždám, aby takovým postupem kryly zločiny úředníků. Jinak si to týdenní čekání a pak ta hurá akce ani nedá vysvětlit.

Takové policie se pak bát musí každý.

Je možné, aby si takové prťavoučské policejní oddělení jako jsou Moravské Budějovice něco takového jen tak samo dovolilo? Nenabízí se spíše otázka, že je někdo na to navedl, že to dostali příkazem, že někdo takto k obrazu svému řídí policii?

Já jsem přesvědčen, že takto zlikvidovat Klušáka dostala policie příkazem od okresního státního zástupce, JUDr. Zdenka Špačka. To není plácnutí do vody. V další části to vysvětlím takovým způsobem, že o tom ani vy nezapochybujete.

Další vývoj ukázal, že si to policie skutečně vymyslela a to jenom proto, aby zlikvidovali Klušáka.

Sanitka odjela, a policie se mnou nic neřešila. Prý přijeli zachraňovat sebevraha, tedy člověka v zoufalé situaci a neměli sebou ni policejního specialistu na takové situace, přesto že na to měli času dost. A co více, policie se mnou vůbec nekomunikovala, jako bych je ani nezajímal. Žádné otázky typu – co to děláte, o co se to pokoušíte, co vás trápí, co vás k tomu dohnalo, my vám pomůžeme, my vás ochráníme.

Kdepak, oni moc dobře věděli, že je kvůli tomu, jak oni kryjí zločiny na mých dětech. Přece to v sanitce doktorovi sami přiznali a on to uvedl do protokolu o výjezdu. Věta „mám právo na ukončení svého života z důvodů úřednicko-policejní zvůle.“ jim to přece zcela jasně vysvětluje i dokládá. A oni nic, oni vůbec nic. Je ten důvod zajímal jen v tom směru, jak ho použít proti mně.

Při tom zákroku se doktor a policie dozvěděla, že s tím ukončením života jsem už dokonce začal. Že jsem začal držet proti té úřednicko policejní zvůli - hladovku. A to uvedli i do zápisu. Hladovku jsem nakonec držel 31 dní.

Policie věděla od doktora záchranky, že se nic neděje, že je všechno v pořádku. A že Klušák je zdravý a duševně zcela v pořádku.

Něco takového ale policie, která přišla zlikvidovat Klušáka, která potřebuje papír od lékaře proti Klušákovi, že je duševně nemocný, že ho dokonce museli zachraňovat před sebevraždou, aby tímto zamaskovali, proč v případu nekonali, tak toto nemohli potřebovat.

Proto se po tom všem, přesto že už měli takové informace, už byl konec, tak aniž bych tušil, tak se rozjeli za mojí doktorkou a chtěli po ní, aby mě poslala na psychiatrii na vyšetření. Aby alespoň tato získali na Klušáka doktorský zápis. Paní doktorka jim to odmítla, neb mě prý moc dobře zná a Klušák je dle jejího přesvědčení v naprostém pořádku.

Policejní akce na likvidaci Klušáka dostala druhou facku a to od další doktorky.

Co s tím, když je potřeba Klušáka zlikvidovat a takto se jim nedaří?

Policie si to na mě jen vymyslela. Při své likvidační akci oběti zločinů záměrně na mě poslali rychlou záchranku, aby si do záznamu mohli uvést, že Klušák je duševně chorý. Záchranka jim to nesežrala, policii pokárali, vysvětlili jim, že zneužití rychlé záchranky je trestné, a odjeli. Ode mne i ze zápisu věděli, že držím hladovku. Že mi tedy vůbec nic sebevražedného nehrozí. Ačkoliv k tomu neměli sebemenší důvod, přesto to ještě zkusili u další doktorky. I ta se jim vysmála. Ale ani to nebyla pro policii žádná překážka.

Když už nemohli od doktorů získat žádné potvrzení o mém narušeném duševním stavu, tak si duševní nemoc na mě sami vymysleli. A hned druhý den dopoledne za mnou přijela policie a dovezla si sebou i starosty obce, aby ho takto veřejně, takto slavnostně informovala o tom, že Klušák je duševně nemocný a že oni ho museli zachraňovat před sebevraždou a že se jim to i podařilo. Aby to věděl, aby to věděla celá obec, a že když Klušák bude něco říkat, aby tomu nedávali žádnou váhu, protože je duševně nemocný

Sociální odbor si na mě jen tak vymyslel, že prý jsem odstěhovaný, že prý jsem v manželství jen formální.

Na kraji si na mě vymysleli, že prý jsem odvrhl dítě, že prý matka proto tmelila sourozeneckou skupinu. A že prý se jí to i podařilo.

Nakonec si na mě policie ČR jen tak vymyslela, že prý jsem duševně nemocný a ani vyšetření od doktora k tomu nepotřebovali.

Je zázrak, že jsem se po tom státním teroru ještě nezabil.
Ale ještě to nekončí. To nejlepší teprve přijde. Přímo od policejního prezidenta.

O nějaký čas později se udála střelba v Uherském Bodě, kdy šílenec vystřílel hospodu. V té situaci mě zaujal postoj k policii poslance Petra Gazdíka. Jak ten do ní tepal, jak ten se jí nebál, jak ten stál za námi, za občany. Proto jsem mu napsal, jakých hrůz se policie dopustila mě. Jak mě policie záměrně doháněla k zoufalým činům, jak se mě dokonce pokusila zlikvidovat.

A ten hrdina z obrazovky, ten zástupce lidu mi odepsal,
Vážený pane Klušáku,

nepochybuji o tom, že mezi policisty se najdou dokonce i zločinci. Policii jako celek však rozhodně za zločineckou organizaci či organizaci zločinem ovládanou nepovažuji. Jednotlivé, byť často donebevolající případy, jsou podle mě spíš výjimkou potvrzující pravidlo.

 


Policejní prezídium

(šetření  15 a 16)

Šetření není číslováno a uváděno v pořadí jak se odehrálo. Řadím je do celků, aby měli návaznost na děj. V té době už případ dávno prošetřoval územní odbor policie, státní zástupci, ombudsman. Ale k tomu se dostanu. Nyní dorazím policii.

15. plk. Mgr. Miroslav Fulín, policejní prezidium PČR,  vedoucí oddělení, 
16. plk. Mgr. Bc. Tomáš Tuhý, policejní prezident PČR,

Bylo by scifi, zcela bych ztratil důvěryhodnost, kdybych nyní, a ještě k tomu vládě ČR tvrdil, že aby se policie kryla před tou zachraňovací prasárnou, aby se kryl mnou již jmenovaný státní zástupce,

tak si zajistili krytí přímo policejním prezídiem, přímo policejním prezidentem.

Takový vůl nejsem. Přesto …

Aniž bych se v tom nějak angažoval, po tom všem mi přišel z policejního prezídia dopis. Že prý budou prošetřovat postup policie.

Samozřejmě že jsem je ihned informoval, v čem že je problém. Že kromě jiného policie kryje zločiny napáchané na mých dětech.  Ale o tom nechtěli z prezídia nic vědět. Pořád do mě hustili, že to oni nešetří. Že oni šetří jen postup policie. Tak jsem se jich přímo ptal, na koho se mám obrátit, kdo tedy u nás šetří zločiny na dětech, když ne oni, když ne police? Na to už mi neodpověděli.

Tak jsem policejnímu prezidentovi přímo napsal, zda vůbec rozumí psanému textu, když nereaguje na to, co mu oznamuji? Dokonce jsem mu celý zločin namaloval. A barevně. A nic.

Jenže ty zločiny jsou už tak jasné, že policejní prezídium mělo problém uvést, co vlastně prošetřuje u toho postupu policie, aby jako dělali, že o ničem neví. A tak nakonec přišli na to, že z toho všeho prošetřovali, zda mi policie odpověděla včas. A včas že mi odpověděla, tudíž že policie v mém případu nepochybila. A je to.

Když už jsem z policejního prezídia vymámil více jak ty dva zabijácké řádky, pak je očividné jejich trápení. Jak se zoufale snaží ututlat všechny ty zločiny a přitom sebe neuvrhnout do nějakých problémů z tutlání zločinů. A tak mám půl dopisu o tom, jak policie velice pečlivě a opakovaně všechno prošetřila, jako by ani nespala a všichni dělali jenom na tom. Ale v druhé části dopisu to zcela popírají, neb v tom samém dopisu mi píšou, že vlastně nic neprošetřovali, protože ani nemohou, protože jim to vůbec nepřísluší.

Mě přece policie odpovídala, že to nejsou trestné činy a najedou mi z prezídia oznamují, že jim to nepřísluší. Tak jak to je?

Já to beru jako přiznání, že policie nikdy nic z toho, co jsem ji vysvětloval a dokládal, nevyšetřovala. 12 trestních oznámení a nikdy nic se nevyšetřovalo, přesto že se mi tvrdilo, že ano. Zcela to chápu.

Napsat, že jsem jim oznamoval a popisoval například křivé výpovědi, podvod, navádění dětí ke křivému svědectví, týrání, neplnění s vyživovací povinnosti …. ono je blbé na to napsat, že pro prošetření se trestný čin nestal. Takže to nyní z prezídia vylepšili tím, že napsali, že se to nevyšetřovalo, protože jim to prý nepřísluší. Změnili to, protože už se bojí napsat, že to nejsou trestné činy.

To tehdy byly jen odpovědi pro mě.

Ale jsem si jistý, že v jejich dokumentech to tak není. Tam že je uvedeno, že se nic z toho nevyšetřovalo, protože Klušák je blázen, že policie ho dokonce musela zachraňovat před sebevraždou, jak to má v hlavě pomotané. Proto se nic nevyšetřovalo. Je blázen.

Toto přece policie potřebuje, aby zamaskovala své krytí úřednických zločinů na mě, na mých dětech, ale aby při tom nebyla v problémech z toho, že nekonala. Trestním oznámení od duševně nemocných, tím se přece policie nemusí zabývat.

Chce snad policejní prezident ČR tvrdit, že jen tak si stvořit z oznamovatele trestních činů sebevraha, že takto u nás policie postupuje běžně, že na takovém postupu policie nevidí nic divného?  Přece postup policie prošetřovali.

No ale pak se nemůžeme divit, že se tu páchají zoufalé činy, že je tu tolik sebevražd, když k tomu občany nahání přímo policie a přesně takto se u toho kryjí. Přece policie už má alibi. Už si vyrobila na Klušáka „důkazy“, že je Klušák na palici. Policie už se o sebe postarala, kdyby Klušák náhodou něco provedl ze zoufalství z toho, jak ho odkopávali.

Otázkou je, proč to tak je, proč by se semnou policie tak namáhala, proč by to dotáhla do takového extrému?

Protože policie si je až moc dobře vědomá, že jsem ji oznámil a doložil obzvláště zrůdné zločiny na mě, na dětech. Proto to tak je. Kdybych jim oznamoval prkotiny, tak by se mě přece nepokoušela zlikvidovat, a ještě tak zoufale, to je snad jasné.

 


Kriminální policie ČR

(šetření  17 a 18)

17. por. Roman Rada, komisař, PČR, ÚO Znojmo, oddělení hospodářské kriminality,

18. plk. Mgr. Petr Tomášek, vedoucí Územní odbor PČR Třebíč,

Kriminální policii aktivoval další můj zoufalý čin.

Když to policie vedla, jak to vedla, když už měli konec ve vyšetřování, tak jsem napsal dopis, nakopíroval jej a poslal krajskému policejnímu řediteli a druhý vedoucímu územního odboru policie Třebíč.

Opět jsem jim připomněl můj případ, a kromě textu jsem objema v dopise poslal po 2 tisíc korun na konkrétní věc. Aby si nechali vyrobit a zarámovat text, že ze své pozice kryjí zločiny na rodině, zločiny na dětech. V tom duchu to bylo. A že si to mají pověsit nad postel. Na to jsem jim poslal po dvou tisících korunách.

Místo toho na mě ihned zavolali kriminálku, že prý je uplácím. Já to považuji opět za pokus o mé zastrašení.

Já si přece mohu poslat peníze, komu chci. U nás není žádná osoba, které nesmím poslat peníze. Že jsem je poslal, v tom žádný problém nevidím, není a ani nemůže být.

Pak jsou tu další věci. Zda je adresát přijme či nepřijme. To je jeho věc a mě je to srdečně jedno.

Nejdůležitější na tom je, proč je posílám. Případně za co. To je podstata všeho. Ne že je pošlu, ale proč je posílám.

A já je poslal na konkrétní věc, kterou jsem jim v dopise uvedl. A bylo to po tom všem vyšetřování, takže ani nelze uvažovat o tom, že by mohly něco ovlivnit. Už nebylo co. Pro sichr jsem je poslal dvěma lidem se stejným textem, se stejnou žádostí a na dvě různá pracoviště.

To jen na vysvětlení.

Peníze splnily mé očekávání. Případ se vrací a hlavně, vstupují do děje úplně jiné osoby, jiné oddělení.

Takže sem si všechno připravil, sepsal, doložil a vyrazil k podání vysvětlení ohledně poslání těch peněz.

Tehdy jsem kriminalistovi říkal, že už 5 dní držím hladovku na protest proti úředničko policejní zvůli. Že policie kryje úřednické zločiny napáchané na mé rodině, na mých dětech. A všechno o tom sepsané a doložené jsem mu předal.

Takže kriminalista o tom všechno věděl a měl to dostatečně doložené.

Od té doby jsme se nesetkali. Po čase mi policie dovezla peníze zpět. Já je nechtěl. Mě šlo o ty zločiny. Ale musel jsem si je vzít. A k tomu opět ty dva klasické řádky ohledne toho skutku, že se žádný trestný čin nestal a že to odkládají.

S tím, že k tomu ostatnímu se teprve vyjádří. A léta letí a už nic. Doposud nic.

plk. Mgr. Petr Tomášek, vedoucí Územní odbor PČR Třebíč, ten před tím řešil moji stížnost na policii. Že nekoná, že na to, co ji oznamuji a dokládám, kašle. Samozřejmě, že když policie vyšetřuje policii, tak že zásadně na nic nepřijde a také nepřišla.

Po několika měsících, když už s jeho kontrolou práce policie bylo už dávno hotovo, když jsem posílal ty dva tisíce korun, tak jsem si na něj vzpomněl. Bylo pro mě nutné, aby peníze dostali nejméně dva lidé, aby mě to i z tohoto směru krylo, protože víme, že jediným zájmem policie je pouze v tom, jak mě umlčet.

Je zajímavé, jak po mě policie za poslání 2x2 tisíce peněz okamžitě šla. A hned kriminálka.

Ale z toho mého, proč jsem ty peníze poslal, co nám provedli úředníci, z toho je nezajímalo vůbec nic.

 


JUDr. Zdeněk Špaček, ropucha na prameni

(šetření  19)

19. JUDr. Zdeněk Špaček, okresní státní zástupce

Když se policie po mých trestních oznámeních začala případem „zabývat“, bylo pro mě nepochopitelné, že tak dobře popsaný a hlavně s tak jasnými důkazy to policie odkládá. Pořád. Aniž by v tom provedla alespoň jeden jediný úkon. Proč to? Kdo je za tím? Policie to sice dostane, ale hned si to přebírá okresní státní zástupce JUDr. Zdeněk Špaček. A ten to přikazuje uložit.

Bylo mi to jasné. Jsem v moci místí mafie a proto nemám šanci.

A tak jsem u policie prosil, plakal, žebral, přemlouval je, aby to před JUDr. Špačkem schovali, tajili … a oni, že to nejde.

Když jsem později podával stížnost na policii, tak to bylo nejprve na územní odbor policie Třebíč. A ten se radil právě s JUDr. Zdeňkem Špačkem. A pak jsem šel výše, a to bylo na okresní státní zastupitelství. Takže bylo nad slunce jasné, že případ dostane právě onen okresní státní mafián.

A proč mafián? To je přece jasné.

Úplně první ze všech případ prošetřovala šéfová sociálního odboru Moravské Budějovice. A tu pak kontrolovala její nadřízená, tajemnice městského úřadu, její nejlepší kamarádka, ing. Jana Špačková. A nyní má Špaček kontrolovat i práci Špačkové. A také její nejlepší kamarádky. Je jasné, proč se to vždycky muselo uložit, proč se nikdy nic nesmělo šetřit. Špaček kontroloval Špačkovou, a když toto dělá, může, pak musí být mafiánem. Pak si na sociálním odboru mohou dělat, co chtějí. Špaček Špačkovou a její nejlepší kamarádku, tento rodino-kamarádský klan ze své pozice vždy a před vším ochrání. I před Klušákem. Divné by bylo, kdyby to tak nebylo.
Ale už jen ta dravost, s jakou po tom všem ode mne šel, a jak se to hned odkládalo, a jak mi šel po krku, mi dává za pravdu.

A k takovému já nyní musel jít se svoji stížností na nečinnost policie.  Nejde o to, že je to mafián. Jde o to, že on si vlastně ty případy od policie stáhl pod sebe a sám nařizoval je ukládat. A najednou, když má to policejní ukládání prošetřit, tak vlastně bude prošetřovat svoje vlastní rozhodnutí o uložení.
Něco takového pro svoji rodinu a rodinné kamarádce si dokáže zařídit jenom mafián.
Nemám šanci. Jediné, o co mu půjde, bude, jak mě zlikvidovat. A tak mu to ulehčím dalším zoufalým činem.

V ten čas parlamentem ČR prošlo, že když chce člověk od doktora nadstandardní péči, může si připlatit až 15 tisíc korun. Toho jsem využil a rozhodl jsem se panu doktorovi Špačkovi poslat 15 tisíc korun. Ať se předvede.

Jenže je posíláte mafiánovi, který vás potřebuje pro své krytí a pro krytí rodiny a kamarádky zlikvidovat. Proto jsem o tom předem informoval jak vedoucího územního odboru Třebíč, tak i onoho státního zástupce. Ale protože oni kopou za stejnou věc, za správnost odkládání toho všeho mého, to by bylo málo. Proto jsem ty peníze, 15 tisíc korun, poslal složenkou. A všechno hned i zveřejňoval na webu. A peníze jsem poslal na adresu státního zastupitelství. Tedy ne na konkrétní osobu, jak se ta konkrétní osoba jistě těšila. Ale na instituci. A dbal na to, aby bylo jasné, kdo že peníze posílá.

Tím jsem začal.

Samozřejmě, že po tom skočil, i když si peníze okresní státní zastupitelstvo ani nevyzvedlo. Nemohlo. Neměl, kdo by si je převzal.

Když to nemohl použít proti mě, tak si vypomohl tím, že tu akci nazval „uplácením na hraně“. Takto to uvedl ve své odpovědi.
Šlo mu o to, aby tam to slovo o uplácení bylo uvedené. A tak je uvedl. Jen aby mohl uvést o Klušákovi, že používá podlé, falešné postupy, že uplácí. Sice na hraně, ale uplácí.
Když o mně může státní zástupce tvrdit, že jsem ho uplácel, na hraně, tak já o něm za to mohu tvrdit, že je to mafián. Na hraně.

Nebudu spekulovat nad tím, zda státní zástupce rozumí tomu, co je to úplatek a jaké musí mít ten skutek parametry. Protože kdyby tomu rozuměl, pak by do své zprávy v svislosti se mnou slovo úplatek nikdy nemohl napsat. Státní zástupce JUDr. Zdeněk Špaček mi tak záměrně škodil, záměrně mě zastrašoval, záměrně mě děsil jakýmsi úplatkem, který si ale na mě jen tak vymyslel.

Co se týče z mého popisu případu, tak z toho všeho si vyzobl pouze to, že jsem v popisu uvedl, že mě úředníci zbavili mých rodičovských práv. A na tomto jediném slově, si stvořil můj psychologický profil přesně takový, jaký on potřeboval.  Jak to prý není pravda, jak tedy lžu, zkresluji, uvádím polopravdy, překrucuji, ….  Věnoval se pouze mým charakterovým a duševním vlastnostem, které si na mě vymyslel, ale vůbec ne tomu, co mu oznamuji. Taková je jeho odpovědi. O mé duševním profilu vypracovaném okresním státním zástupcem na základě mého tvrzení, že mě úředníci zbavili mých rodičovských práv. A o tom mém úplatku na hraně. V ničem jiném z toho všeho mého nic závadného, natož pak nezákonného, neviděl. 

Jak si na mě sociální odbor vymýšlel a v krajské zprávě o mě neuvedli vůbec nic dobrého, přesto že tak ohromné dílo je za mnou, stejně tak státní zástupce o mě neuvedl nic normálního, přesto že takové hrůzy jsem mu oznamoval a dokládal.

Nemáte šanci se z té jeho odpovědi dozvědět, co vlastně prošetřoval, co mu ten Klušák oznamoval a dokládal. Jen se dozvíte psychologický profil Klušáka sestavený přesně tak, jak to tomu mafiánovi vyhovovalo. Že je Klušák divný … už tam naznačuje, že Klušák je zřejmě duševně nemocný.

Tak přesně takový mafián celou dobu blokoval veškerá šetřené v případu, dělal všechno jenom proto, aby se nic nevyšetřovalo.

Proto jsem přesvědčen, že to byla jeho akce, že to on dal policii příkaz Klušáka zachraňovat, jako že na policii někdo volal, jen aby své zvrhlé dílo dokonal, jen aby si z Klušáka konečně stvořil duševně nemocného člověka, aby ho zničil. A tím by své krytí zločinů na dětech zamaskoval. Jsem přesvědčen, že si opět z celého dopisu vyzobl pouze jednu jedinou větu,
„mám právo na ukončení svého života z důvodů úřednicko-policejní zvůle“
a na té jedné jediné větě si všechno narafičil přesně tak, jak on potřeboval k likvidaci Klušáka pro svoje krytí.

Nyní to bylo to samé. Vyzobl si z rozsáhlé zprávy, že jsem napsal, že jsem si dovolil napsat, že mě úředníci zbavili rodičovských práv, tedy větu zcela o ničem, naprosto nepodstatnou, nevinnou, která na ten skutku neměla vůbec žádný vliv, a pouze na té jediné větě si všechno k obrazu svému stvořil.

Takto pracuje okresní státní zástupce, takto likviduje ty, co mu oznamují a dostatečně dokládají zločiny na sobě, zločiny na své rodina, zločiny na svých dětech.

Policie by totiž neměla proč něco takového dělat, proč odhánět, proč likvidovat Klušáka. Policie nic nerozhodovala.

JUDr. Zdeněk Špaček, okresní státní zástupce ten důvod měl. To on všechno řídil. Ten potřeboval kriminalizováním, urážením, zesměšňováním a ponižováním Klušáka  chránil sebe a svoji rodinu a jejich blízké.

Uvědomme si toto. Já mu popisoval a dokládal něco. Dle mého, něco mimořádně závažného.

Proč mi normálně neodpověděl. Proč takto vyšiloval?

Proč do mě bušil, jako bych byl nějaký odpad, zrůda, vyvrhel?

Mě bylo tehdy padesát let a nikdy jsem neměl s policií nic společného. Já jsem bezúhonný občan a poprvé v životě jsem se na policii obrátil s popisem a s perfektním doložením úřednických zločinů na mých dětech.

A on mě za to div nenechal zavřít do blázince.

 

Stížnost na okresního státního zástupce

(šetření  20)

Na okresního mafiána se musí od lesa. Proto jsem na něj podal stížnost do Brna a byl šťasten, jak se případ dostane z jeho moci.

Popsal jsem náš případ, vše doložil a čekal. Odpověď přišla brzy. Že šetření podstupují do Jihlavy.

Hned mi bylo jasné, že si to JUDr. Zdeněk Špaček zase hezky pohlídá, že z Jihlavy proti němu nikdo nepůjde.

A taky to tak dopadlo.

20. Mgr. Lenka Fortelná, krajské státní zastupitelství

V popisu případu už jsem daleko více kladl důraz na týrání, na otročení dítěte. Protože, to by nemělo projít bez řádné prošetření.

Vysvětlím, proč se o tom dříve nemluvilo, proč to dřív nebylo. Na to je jednoduchá odpověď. Protože to dříve nebylo.

Přímo doma jsem budoval zahradnictví. V něm je práce pořád a tak se v něm děti od mala pohybovaly, dle své chuti a nálady, neb já tam byl pořád a pořád se tam něco dělo. Takže byly pod dohledem, byly se mnou pořád. Od mala byli podnikání součástí, různě pomáhali. U Tomáše bylo jasné, že bude doktor, advokát, či něco takového. Měl výborné známky, třeba že se neučil. A ta jeho výřečnost, to se jen tak neslyší. A to mluvíme o jeho asi tak 8, 9 letech. Na takového byla matka hrdá, tím se chlubila. Tomáš nedal vůbec žádnou práci a takové výsledky … to se jí náramně hodilo.

Jakub byl jiný. Ten se hodně učil, ale ze školy nosil čtyřky. O rok mladší Tomáš toho znal podstatně více, než Jakub. Asi takto:  Prvňáček Jakub nezvládal počty do dvaceti, zatím co o rok mladší Tomáš ho „deptal“ bezvadným počítáním do tisíce.

Jakubem se matka nechlubila, nikdy se s ním neučila, nehrála, jeho nikdy v životě nepochválila, za něj, jako by se styděla. Trvale Tomáše nad Jakuba nadřazovala. Jakub matku prakticky nezajímal, byl pořád se mnou a pořád jsme spolu něco v zahradnictví dělali. Takže se to nijak neřešilo. Tak byly životem rozdány karty, tak se to bralo.

Zatím co u Tomáše bylo jasné, že půjde na vysokou, kterou si vybere, tak i u Jakuba bylo jasné, že bude pracovat v zahradnictví. Že to tu přebere. Tak se to vždycky bralo. Nikdy ani náznak toho, že by něco mohlo být jinak. Jakub hodně pomáhal a to prakticky pořád. A od dětství. Na tom není nic špatného, to bylo dokonce dobře. A pořád slyšel od matky, rodičů, jak si to dělá pro sebe. A on dělal. Později, když mu bylo tak 14 let, manželka už zde razila věty typu, že zahradnictví je moje a tudíž že je to jen moje práce. Že kdyby mi pomáhaly děti nebo ona, že by vlastně dělaly za mě a místo mě …To měla od Tomáše, neb ten už se v ten čas nijak nepodílel a potřeboval si to nějak vysvětlit. Tak si toto vymyslel. Hezky mi to popisuje v jednom dopise, jak já si prý pletu rodinu a podnikání, jak já prý nemám ani ponětí, jak má fungovat rodina …

Zahradnictví muselo fungovat, a práce v něm je pořád. Vždyť je to živá příroda, chodí sem zákazníci nakupovat a přece nás to živilo. Takže manželka se nemusela podílet, přece je to moje … a Jakuba. Ale já tu hodnotu musel vytvořit. S Jakubem. Jinak by byl konec. Proto pořád, vždy to bylo s tím, že si to dělá pro sebe, že to bude jeho. Co se tu stavělo, budovalo, u všeho byl a na všem se značným dílem podílel. Později i finančně. Za rok, za dva další skleník, pak další a pak prodejna a další skleník … a tak se postupovalo dál a takto se zvyšoval majetek. Ale obou rodičů. To hlavně já a Jakub. Později jenom já a Jakub.

V patnácti šel Jakub na stření zahradnickou, vždyť si doma vybudoval zahradnictví, to je přece jeho, to bude jeho.

Když Tomáš měl „svůj den“, když nás tady masíroval, když se před ním všichni rozutekly a jen já mu čelil … A když to přešlo, tak ho matka podporovala slovy, jak Tomáš je ten správný chlap, jak Tomáš se otce nebojí, jak Tomáš mu klidně řekne svůj názor, jak klidně otci i nadá, když má pravdu …(To bylo Tomášovi tak 16, 17 let) takto ho podporovala. Ale až když se uklidnil. Protože při tom jeho řevu se mu neodvážila jít ani na oči. Mám od ní prosebné dopisy, pro Tomáše, jak ho prosí, aby na ni nebyl tak krutý …

A Jakuba srážela tím, jak se mu posmívala, jak on nic není, jak není chlap, protože se otce bojí, nikdy mu nic neřekne, jak se s ním nehádá, jen mu tedy leze do zadku …. takto ho ještě a trvale srážela. Takto manželka vychovávala a takový měla vztah k svým synům. Co s tím? Nic. Matka je duševně nemocná a přece, Jakub si to dělá pro sebe. Přece to bude jeho. A že je matka taková … Všichni jsme ji měli za nemocnou.

Ona by byla šťastná, kdyby mi nejenže nepomáhal, ale ještě na mě nadával, ještě mi škodil. Protože pak by přece ona byla ještě více chválena, a to pro ni byla vždy ta nejvyšší hodnota. Pochválit ji a máte od ní všechno. To je ta její nemoci.

Tomáš, když si ji potřeboval třeba pro výpověď u psychologa naklonit, tak ji pochválil a ona mu odpřísáhla cokoliv.

Ona už ani nemohla být sama doma. Když přišli podomní prodejci, oni to hned poznali. Ale já to vyřídil, takže se nic nedělo. Jednou chodili s obrázky na charitu a já nebyl doma. Většinou je všichni vypoklonkovali, neb na charitu byl asi padesátník a zbytek, 400 korun pro ně. Málo kdo si je koupil. Ovšem manželka, ta si jich koupila hned pět sad a ještě jim na papír dala moje podnikatelské razítko. Úplně cizím lidem, na jakousi fakturu a moje razítko. Když jsem přišel domů, málem mě to porazilo. Ale nemůžete ji nic říci. Ona je nemocná. Ona na mě - jak já nepřeji dětem, jak jsem zlý a špatný, jak mi jde jen o peníze, jak se vlastně vůbec nic nestalo, přece si to odepíšu z daní. Přece - oni to říkali. Pro ni vždy bylo zásadní, co oni, co jiní říkali než to, co je dobré či co říkal manžel. Důležitější bylo, co oni, jiní říkali. Proto to tak je. To je ta její nemoc. Tehdy to nechápala, dodnes to nepochopila. Kdyby přišli druhý den, zase jim dá cokoliv. Takto ji ovládali a řídili její nejlepší kamarádi, Lojdovi, proto taky tak přeochotně rozbila rodinu, odkopla dítě, ožebračila děti a sama přišla o značný majetek. Tomáš a Lojdovi jsou pod tím podepsáni.

Jakub se mnou pracoval, při jeho středoškolském studování, už velice významně, zatím co matka se u Lojdů chlubila, co ona nadělá práce. Přitom doma nepoklízela, nevařila, nestarala se. I proto jsme chodili do manželské poradny, tam se to řešilo a tam slibovala nápravu. Obědy jsme si kupovali, to se v poradně domluvilo. Prostě, nevařila. Takže pro Jakuba ale i pro mě prakticky nic nedělala. Takto to bylo a řešili to odborníci. Já a Jakub jsme pořád pracovali, to nás živilo, to nám zvyšovalo hodnotu rodinného majetku. A proč ne, přece to bude jednou jeho, Jakuba.

Čím dál více nám oběma dávala najevo, jak s námi pohrdá, protože místo práce a tím získání zkušeností, znalostí ji jen narostla velká huba, zatím co ze mě se stával odborník. A to neunesla. Přece ona je ta dobrá. Jenže za mnou už byly nepřehlédnutelné výsledky a hlavně, byl ze mě odborník.

Ona si vystačila s tím, že řekla, že má čtyři děti, že chodí do práce a že ještě dělá v manželově podnikání. A už ji jen litovali, obdivovali, chválili, …  proč by něco dělala? Přece ji všichni tak chválí …. přitom k nám domů nikdo nesměl, aby se o její skutečné práci přesvědčil. Taková tehdy byla situace. Nebylo, proč se hádat. Já se vždy a o všechno postaral, všechno oddřel, ona se jen chlubila. A chlubila se proto, že byla nemocná. A řešili to odborníci, manželská poradna Třebíč, doktorka Mlejnková.

Pak se z ničeho nic rozbila rodina.
I před Jakubem matka všechno tajila, neb ji bylo jasné, že on zde zůstane. Tak ho takto odkopla.

Matka a dcery odjely. Dům byl po její nepéči v neobyvatelném stavu. Dělala se nákladná rekonstrukce, celá nová koupelna, nové omítky, obklady, podlahy, dlažby … A proč ne? Jakubovi to matka dovolila, dokonce jej za to pochválila a slíbila, že mu na to pošle peníze. Tak si to tu opravil, vše bylo nové, pěkné, voňavé. Že neposlala žádné peníze, že si Jakub na to vzal půjčky a splácel, to nevadí. Přece to dělá pro sebe, přece to bude jeho. Takže ani matku o peníze nijak neuháněl. Bral jako hotový fakt, že od ní ani žádné peníze nedostane. Ale to nevadí, je to tak dobře, správné. Přece si to udělal pro sebe, on to užívá.

Doposud se nic neděje, vše se až doposud musí považovat, posuzovat jako naprosto normální situace.

Pak přišlo dělení majetku.
Se mnou jako vždycky nic neprojednávala. Jen oznámila, že přijede s odhadcem, a to bylo všechno. Udělala si odhad, mě o ničem neinformovala, poslala mi od advokáta víceméně příkaz, že odhad je a dva miliony a že ji mám zaplatit polovinu.

Takto skončila její veškerá domluva o dělení majetku se mnou.

Upozornil jsem ji na to, že odešla z domu určeného spíše k demolici než k bydlení. Že si to Jakub s jejím požehnáním všechno opravil, zaplatil a že ona si udělala odhad až už z toho nového. Že z toho nového chce polovinu. Že soudu uvedla, že prý má legitimní nárok na polovinu ze všeho.

Když jsem se jí pak ptal, jak se vyrovná s Jakubem, kterého tenkrát už asi 3 roky neviděla, tak mu mám prý vyřídit, že je Jakub blbej, že neměl nic dělat, že je Jakub blbej, že neměl nic platit. Inu – duševně nemocná matka.
Soud ji přiznal nejen z domu, ale i z celého zahradnictví, ze všeho, polovinu. A tu již dávno dostala.

Tenkrát jsem se jí ještě snažil připomenout, že se tu Jakub celý život dřel, už jako dítě s tím, že si to dělá pro sebe.
Od matky stejná odpověď, že je Jakub blbej, že neměl nic dělat. A jako vždycky, nešlo s tím nic dělat.
Ona bere penízky od dítěte, protože je její dítě – Jakub - blbej.
Kdyby byl Jakub chytrý jako Tomáš, kdyby doma nic nedělal, kdyby dokonce na otce byl sprostý, útočil, tak by byla spokojená.


Více jsem pro lidské vyřešení případu ani nemohl udělat. Závěr toho je, že dle matky byl Jakub blbej, že něco dělal, že něco platil.

A soudně dostala polovinu a Jakubovi nedala nic. Jakub nezískal vůbec nic.

Zatím co jeho matka si užívala peněz z majetku, o který se ji postaral, částečně vybudoval a zaplatil ji Jakub, tak Jakub ještě několik let po tom splácel.
Ani při odvolání, když jsem poukazoval právě na toto, jsem s tím v Jihlavě u krajského soudu neuspěl.

Postoj jeho matky a rozsudek jménem republiky při dělaní majetku zcela mění situaci.

Po tomto dělení je jasné - Jakub nikdy nic nedělal pro sebe.

Jakub už jako dítě pracoval a zhodnocoval majetek matce, dokonce i matku živil. Už jako dítě, pracoval v zahradnictví, které nás živilo, zatím co matka vysedávala a vykecávala u Lojdů.
Jakub pro sebe neudělal nic, jen tím zvyšoval majetek matce. Jinak než otročení dítěte se to nazvat ani nedá.
Matka brala plat vždy jen kolem minimální mzdy, takže každá koruna byla dobrá. A místo aby doma pomáhala, podílela se, tak na to kašlala. A pro ty, co pořád dělali, ani nepoklízela, ani nevařila, nestarala se.

Ba co více – ještě se mu za to posmívala, ponižovala ho, urážela, neustále mu dávala mu najevo, že se za něj stydí, neb dle jejich měřítek, Jakub podle ní nebyl žádný chlap. Takto se k němu matka chovala, zatím co on ji živil, ona mu ani jídlo neudělala.

Takové chování matky k dítěti nelze nazvat jinak než otročením dítěte. O tom jsem přesvědčen.

Ten skutek se stal, až když došlo k majetkovému vyrovnání. Protože až u soudu se ukázalo, co nás živilo, co nám zhodnocovalo majetek, kdo se na tom podílel. Tedy - Kdo na koho dělal, kdo koho živil.
Z rozsudku při dělení majetku vyplývá, že Jakub pro sebe neudělal vůbec nic.
Veškerá práce Jakuba zde v Martínkově byla pouze pro živení matky a pro zhodnocování jejího majetku.

Postoj matky k Jakubovi nám ukazuje i něco dalšího. Že pro ni takové dítě nebyl vůbec žádný problém odvrhnout. V jejich očích odvrhla jen blbečka, pitomce, který pořád jen dělal v zahradnicí a který nebyl ani pořádný chlap, protože ani nedokázal otce poslat do zadku. Prostě, slaboch.

Už ho asi 9 let nevida a zjevně ji to vůbec nevadí. Inu – duševně nemocná matka.

Tomáš měl s takovou matkou mimořádně snadnou práci.

Vzkázat Jakubovi, že je blbej, že neměl nic dělat, že je blbej, že neměl nic platit – to zcela jistě nemá ze své hlavy. Byla vyslaná, aby dotáhla do chalupy maximum peněz. A že by něco měl dostat Jakub? Dobře ji připravili na to, jak ho má odkopnout.
Už podruhé.

Po létech nekontaktu loni Jakubovi přišla od matky obálka a v něm její svatebním oznámením. Že se vdává a že ho zve. Že tam má kde přespat. A to bylo úplně všechno. Jen ta jediná věta, že tam má kde přespat.

Bylo jasné, že když nepřijede, že to okamžitě hodí na mě, jak já jsem mu to nedovolil, já mu bránil a podobně. Tací jsou a tak to praktikují pořád. Pokud se jim nevyhoví, tak ihned pomluvy a lži a všechno svádění na otce. Chápu, pravda se jim nehodí.
Pravdou je, že tam nejel z toho důvodu, aby mu matka neřekla, že je blbej, že neměl nikam jezdit.

Matka dítěti nemůže říkat, že je blbej, že neměl nic dělat, že je blbej, že neměl nic platit, když si pak ty jeho peníze za jeho práci a věci, co si koupil, shrábne od dítěte pro sebe. Ale ona je duševně nemocná, my to chápeme.

Kdyby byla zdravá, tak by přece plakala, byla nešťastná a prosila by Jakuba o odpuštění.
Ale to se nestane a ani nemůže stát, protože je duševně nemocná. A i při dělení majetku byla naváděna jinými. A jim je jedno, jaký má vztah matka k Jakubovi, či co mu provede. Oni jen chtěli maximum. A také maximum dostali.

Proto už o Jakuba přišla na věky.

Nejenže ho odkopla jako prašivinu, po létech ho ještě prodala, vyměnila vztah s dítětem za jeho prachy.

A mě bude sociální odbor pronásledovat, jak já prý odvrhl dítě, jak já prý nezvládl výchovu …

Je potřeba se na případ dívat z té lepší stránky.

A tou je, že konečně, že až 4 roky po rozvodu, až při dělení majetku, konečně bývalce došlo, že to všechno zde bylo společné.

Až čtyři toky po jejím odchodu ji došlo, že i zahradnictví bylo společné.

Snad jí konečně došlo, že tedy i práce v něm, v zahradnictví byla společná. A to já považuji za ohromný úspěch.

Já ji to za dvacet let nedokázal vysvětit, ona to dvacet let nebyla schopna pochopit.

Vždy měla za to a razile zde, že je to moje a proto si to mám všechno dělat sám. Protože jinak by pracovala za mě, místo mě a to ona nebude. Takto vychovávala i děti. A toto se řešilo s psychology. A stejně to nepochopila.

Pochopila to, až když došlo na dělení majetku. Snad.

A pravdou také je, že otročila Jakuba, že žila z jeho práce, že ji živil
A že u Tomáše si poslední rok neplnila vyživovací povinnost a to žádnou formou.
A přesto že vydělávala jen kolem minimální mzdy, tak si jen tak rozbila rodinu, jen tak odkopla dítě, a dodnes ani nedokáže vysvětlit, proč? A v takto nastavené situaci prakticky okamžitě dostala obě dcery do své péče.

I to je pravda.

 

Jen jako perličku, když je to tu i o tom dělení majetku:

Při dělení majetku mi její advokát napsal, že co se týče auta, že z toho nepožaduje jeho klientka nic.

Já mu odepsal, že jeho klientka je duševně nemocná, že auto jsme nikdy neměli a to ani půjčené, a tudíž si je ani nemohu nechat. Já si své první auto koupil až 3 roky po rozvodu.

Pro krytí zločinů na mých dětech nejvíce a navíc i nejpitoměji podváděl úřad ombudsmana.

(šetření  21 + 22 + 23 )

Úřad ombudsmana je tu proto, aby přes stížnosti občanů kontroloval práci státní správy.
Je to tak posvátný úřad, že každé jeho rozhodnutí musí být bráno nejméně za svaté.
Bohužel mám přehršel důkazů o tom, že jejich závěry mohou být až tak kravské, že se ani nesmí brát vážně.
Protože kdyby se měly brát ty jejich výměšky vážně, pak by to znamenalo, že se toho úřadu zmocnili teroristé.
A že už jsme jen kousek od doby, kdy budou stěžovatelům na úředníky uřezávat hlavy.

21. RNDr. Jitka Seitlová, zástupkyně veřejného ochránce práv ČR, 
22. JUDr. Pavel Varvařovský, veřejný ochránce práv ČR,
23. Mgr. Anna Šabatová, Ph.D. veřejná ochránkyně práv ČR,

Co šetřili, či co jen posuzovali na mém případu, to je mi dodnes záhadou.

Tak dobře jsem jim vysvětlil a doložil, že ten návrh soudu je tak nesmyslný, podvodný, křivý, že raději o něm ve své zprávě neuvedli vůbec nic. Přitom ten návrh vznikl tajně, na sociálním odboru, a všechno spustil i dokonal. A nic jiného ani nebylo.

A oni o tak důležitém dokumentu ani písmenko.

Tak dobře jsem jim vysvětlil a doložil, že ta krajská zpráva o tom odvržení dítěte, na kterém sociální odbor všechno postavil, je tak nesmyslná, podvodná, křivá, že o tom ve své zprávě neuvedli vůbec nic. Přitom tím sociální odbor dodatečně odůvodňoval rozbití rodiny i vyloučení otce z dění v jeho rodině. A oni o tak fatálních tvrzeních o otci ve své zprávě neuvedli ani písmenko.

Takže všechno to, co sem jim oznamoval a dokládal, všechny ty usvědčující důkazy, ta podvodná, pomlouvačná, křivá tvrzení sociálního odboru na dokumentech zaznamenaná, tak z toho neposuzovali vůbec nic.

Prakticky na jejich úřadu úplně všechno zmizlo. Jako by nic z toho, co nám rozbilo rodinu, co mě z děje vyloučilo, z čeho mě obviňovali, na co jsem si stěžoval, jako by nikdy ani nebylo.

A jen tak si na svém úřadu stvořili úplně jiný příběh.
Úřad ombudsmana rozbití rodiny hodili na děti, dokonce na prvňáčka.

Prý dcery, tedy i prvňáček prý chodily za Tomášem tajně, protože prý bez něj strádaly. A doma to prý musely tajit.

Museli doma lhát jak otci, tak bratrovi, prvňáček měl z toho zřejmě celý rok takové trauma, že už se na to matka ani nemohla dívat, a tak kvůli ní, kvůli tomu rozbila rodinu. Aby jí to lhaní otci a bratrovi nekazilo morální vývoj. Pouze proto se rozbila rodina.

A co teď?

To znamená, že ten návrh soudu už neplatí, že proč se soudilo, a kvůli čemu byl vydán rozsudek, že to už neplatí?

Místo toho že platí -  že za Tomášem chodily tajně? Takto si to může úřad ombudsmana jen tak změnit a to přesto, že se to nikdy s nikým neřešilo a že k tomu nemáme vyjádření ani od jednoho rodiče, ani od dětí? Proč to všechno mění, proč má vlastní důvod?

Ať jsem se snažil sebevíc, přemlouval je, prosil, plakal, nešlo s tím nic dělat.

Na co tedy úřad ombudsmana přišel, jak se všechno událo podle tvrzení úřadu ombudsmana?

Bývalka přišla poprvé a tajně na sociální odbor a tam jim řekla, že za Tomášem chodí s dcerami tajně a že jim to kazí morální vývoj. Sociální odbor, aniž by se jí zeptal, proč za ním chodí tajně, aniž by alespoň informovali otce, tak ihned napsali soudu, že otec dětí se odstěhoval a že manželství je jenom formálním svazkem.

Přesně toto se stal, toto jsou závěry šetření úřadu ombudsmana.

Jen to dokazuje, že si plně uvědomovali, že všechno to, co si na nás sociální obor vymyslel i to, co pak nakukal krajské kontrole je tak nesmyslné, že museli přijít s úplně jinou verzí. A samozřejmě bez šance otce se k tomu vyjádřit.

Jak má tedy dle úřadu ombudsmana probíhat rozbíjení rodiny?

Rodiče už se nedomlouvají, nic spolu neřeší, spolu se neradí, nerozhodují. To už dle ombudsmana není. Dle úřadu ombudsmana je v pořádku, když matka dětí jde tajně na sociální odbor, a že až s nimi se tajně domlouvá. Na takovém postupu nevidí nic divného.  Ani to, že se sociálním odborem sepíšou návrh sudu na svěření dětí do její péče, přitom s otcem rodiny ještě ani nemluvili, dokonce ho o ničem ani neinformovali. To je podle úřadu ombudsmana všechno v pořádku.

Že všechno dojednávají a rozhodují pouze s jedním rodičem, zatím co druhý rodič o ničem nemá ani ponětí, v tom nevidí žádnou diskriminaci, to je podle závěrů ombudsmana běžný postup.

Tak tací jsou to ochránci práv.

Já to řešil s RNDr. Jitkou Seitlovou, zástupkyní veřejného ochránce práv.

Když jsem ji nepřesvědčil o tom, že to jejich vysvětlení je zcela dementní, tak jsem se musel odhodlat k dalšímu zoufalému kroku.

Napsal jsem přímo ombudsmanovi, že jeho úřad podvádí, že záměrně likviduje fakta, že vyrábí falza a to jen proto, aby ze své moci takovým zavrženíhodným způsobem kryl mimořádně závažné zločiny páchané z moci úřední na mé rodině, na mých dětech.

Proto že se za ním osobně stavím, abych ho za to zneužití moci a krytí zločinů vyzval k odstoupení. A ještě jsem mu oznámil, že kopii dopisu posílám na prezidentskou kancelář a že ten dopis také hned zveřejním.

Měl jsem tak jasné důkazy, že se dalo předpokládat, že se předenou schová. Proto jsem moje obvinění jich sepsal a ve stanovený den a hodinu jsem se na úřad ombudsmana dostavil. Samozřejmě, že v úřadu nebyl. Tak jsem přímo tam a sepsal stížnost a jako přílohu jsem tam přiložil to mé již připravené obvinění. Místo odpovědi, o 4 měsíce později z úřadu utekl.

Když na jeho místo nastoupila ombudsmanka Šabatová, urgoval jsem odpověď na moji stížnost na ně. Odpověď od bývalého ombudsmana Varvařovského mi dorazila až rok po tom, co už v úřadu nebyl. Jeho odpověď na to mé obvinění jich vás dostane.

Nemluvě o tom, že odpověď samozřejmě antidatovali. Ale to považuji na tom podrazáském úřadu za ten nejmenší problém.

Nechci se pouštět do spekulací …. ale …. Lidsky je mi bývalého ombudsmana líto.

Na tom úřadě probíhají tisíce šetření, nemůže být u každého. Proto si myslím, že ho potopila jeho zástupkyně, která mu byla přidělena. Potopila ho takovým způsobem, že z úřadu utíkal, že ani nevěděl, jak to vysvětlit a proto důvody odchodu měnil.

A také si myslím, že ani tu odpověď nepsal. Že ho tou odpovědí v případu ještě dodatečně vymáchali. Ale to jsou jen moje domněnky. Kdybych měl pravdu, pak by to znamenalo, že bývalý ombudsman je obdobná oběť toho úřadu, jako jsem i já.

Když byla zvolena ombudsmanka, byla to i nová naděje a možná rehabilitace toho úřadu. Dal jsem tomu úřadu další šanci.

Mojí pozornost si zajistila tím, jak nalíčila past na bílé, aby tím demonstrovala, jak se zde ubližuje Rómům.

Ombudsman má lidem pomáhat a ne je nachytávat. Ale když byla proti diskriminaci taková bojovnice, byla to šance pro mě.

Přece … do naší rodiny pronikli úředníci tajně, mě předem a zcela od dění v mé rodině izolovali. A tak to zůstalo až do konce, až do dnes. Sociální odbor rozbíjel rodinu, aniž bych k tomu mohl cokoliv říci, na cokoliv se ptát, aniž by se někdo ptal mě, aniž by mi něco uznali, aniž by mi na něco odpověděli. A dokonce, aniž by o mě uvedli alespoň jednu jedinou slušnou, či dobrou věc.

Zatímco já v tom vidím totální diskriminaci, tak ombudsmanka Šabatová v té totální izolaci otce od dění v jeho rodině …

viděla normální postup.

Co chtít po ombudsmance, která tak nadřazuje zájmy islamistů nad ty naše, která líčí pasti na občany, aby tím deklarovala, jak jsou zde diskriminovaní cikáni, která půl pracovní doby věnuje tomu, aby přes média buzerovala svého zástupce, že?

MPSV - totální zoufalství

(šetření  24 )

Výsledkem více jak ročního šetření ministerstva práce a sociálních věcí bylo, že buďto se mám se vším smířit, nebo se mám léčit. Anebo požádat o usmrcení. Oni totiž věděli, co bude dál, když se nic nevysvětlí. A přesto mají závěry, jaké mají.

Chápu, že po tom všem, co se nám stalo, že na MPSV vlastně s mým koncem už tak nějak počítají. Tak proč by něco vysvětlovali, na něco odpověděli či snad, nedej Bůh, postup sociálního odboru posoudit?

24. Mgr. Kateřina Šlesingerová, ředitelka odboru ochrany práv dětí MPSV

K tomuto šetření jsem se dostal náhodou. Už jsem chtěl oslovit vládu, ale zrovna se rozjela debata proti norskému sociálnímu odboru a ministryně uvedla, jak je to tam hrozné. Ale nejen ona. Všichni měli potřebu vyjádřit se, jak u nás je sociální odbor úžasný, proti tomu norskému. Jak u nás je všechno jasné, srozumitelné, vždy vysvětlené. A tak jsem ji napsal, že u nás je to daleko hrůznější, že se tu páchají zločiny na dětech, že sociální odbor dokonce obchoduje s dětmi a odkázal ji na moje články. Odepsala mi, že mám všechno sepsat, že oni to všechno prošetří a že se všechno vyjasní. Takový slib mi dala ministryně Marksová, k tomu se mi osobně zavázala. Proto jsem se neobrátil na vládu. To bylo před více jak rokem.

Tímto chci deklarovat, že moje žádost vládě není nic zbrklého, v nějakém rozčilení, akt zoufalství a podobně.

Je to dobře promyšlená a už léta připravovaná akce, na kterou právě uzrál čas.

Přesně jsem to udělal tak, jak mi ministryně napsala. A čekal na jejich plnění. A ta ředitelka odboru ochrany práv dětí místo posouzení a objasnění alespoň něčeho, pro nás, pro děti, si ze mě dělala jen srandu. Vůbec nic nevyřešila, na nic neodpověděla, nic z toho, co jsem ji poslal a doložil, nepoužila. A zjevně ze zoufalství se postavila za všechny závěry všech šetření, která už byla.

I když věděla, že už dávno neplatí, protože to jsou totální nesmysly a navíc, že si všechny odporují. Ani to ji nevadilo.

Evidentně se z toho sesypala. Jistě ne z toho, co se nám stalo. Ale z toho, jak ze svého postu musí ty zločiny na dětech krýt.

Našim dětem vzkazuje, že se rozbila rodina, protože otec byl odstěhovaný, formální. Ale také proto, že otec odvrhl dítě. A že oni chodili za Tomášem tajně. A že matka obnovovala sourozeneckou skupinu. A že po tom, co matka a dcery odkopli Jakuba jako prašivinu, se matce podařilo obnovit sourozeneckou skupinu. To všechno podle ředitelky odboru ochrany práv dětí – platí.

A co by ji na to odpověděly děti?

Že se úplně pomátla, že je absolutně blbá. Že odkopnutím Jakuba se nemůže obnovovat sourozenecká skupina, natož pak tmelit.
A že kdyby byl otec odstěhovaný, formální, pak by to vylučovalo, že chodily za Tomášem tajně.

Doposud by se to dalo brát za zneužití funkce ke krytí zločinů spáchaných z moci úřední na mé rodině, na mých dětech. Problém je, že ředitelka ochrany práv dětí zašla mnohem dál. Ona mi radila, co dál jako konečné řešení. Že prý mám vyhledat jakési odborníky, tedy, že když ty důvody nejsem schopen přijmout, tak že se mám léčit.

Pokud takové kapacitě, ředitelce odboru ochrany práv dětí na ministerstvu sociálních věcí oznámíte a doložíte takové hrůzné zločiny na svých dětech, a ona to řeší tak, že jako ty zločiny nevidí, že oznamovatele těch zločinů, jejich otce posílá na vyléčení z toho …

Jestli to myslí vážně, pak by to měla poradit i mým dětem. Ony také nemají žádné oficiální vyjádření. A s tím, že matka rozbila rodinu, aby tmelila sourozence, s tím už nikoho neoblbnou.

Odepsal jsem jí něco v tom duchu, že na to, aby pochopila, že odkopnutím dítěte se nejenže netmelí, ale ani nemůže tmelit sourozenecká skupina, tak na to já nemusím chodit k nějakým doktorům, či nějakým uklidňovačům. Ale že kdybych věděl, že jí to pomůže, že pak by i ona tu nesmyslnost, tu zjevnou krávovinu svých závěrů pochopila, že bych za nimi určitě šel.
Tak takovou srandu si ze mě, z našich dětí, udělalo ministerstvo ministryně Marksové.
Prý napište, popište a my to všechno prošetříme, my všechno vysvětlíme.

Podívejte se na přílohy, co jsem jim psal, jak podrobně vysvětloval, že by tomu rozumělo i pětileté dítě. A jak mi na to odpovídali. 
Žádná ochrana práv dětí, ale oblbování rodiče a krytí zločinů na dětech, to je jejich práce.

Otrokářská společnost

Jako se dělí stádo dobytka, obdobně úředníci zlikvidovali moji rodinu.


Do rodiny pronikli tajně, otce od dění v rodině izolovali a za matku našich dětí si všechny výpovědi vymysleli.

Matka rozbití rodiny nikdy nemusela před soudem ani úředníky vysvětlovat. Ani při soudu o děti, ani při rozvodu, ani při dělení majetku. Jen podala návrh soudu, který vznikl tajně na sociálním odboru a ihned se odeslal soudu, jen aby do toho otec dětí nemohl zasáhnout. A kterému ani nerozumí, který ani nejde vysvětlit a tím to pro ni, pro oba rodiče skončilo.
Stačil jim jen ten jeden jediný popis a jen od matky pod zcela nesmyslný, křivý návrh už ani jednoho rodiče nepotřebovali.

O všechno už se postarali aktéři našeho případu a po nich všichni ti, co to pak prošetřovali, posuzovali.
Tolik, co se matky našich dětí týče.

Do rodiny pronikli tajně, otce od dění v rodině předem a zcela izolovali. Nikdy se mě na nic neptali, nikdy mi na nic řádně neodpověděli, nikdy mi nic řádně nevysvětlili. A nikdy mi nic neuznali. Jako bych ani neexistoval, jako by to nebyla moje rodina, jakoby to nebyly moje děti. Ta totální diskriminace otce sociálním odborem, to vyloučení a odehnání otce od rodiny, od jeho dětí zahájili jejich podáním návrhu soudu, které učinili 11. dubna 2006 …. a trvá dodnes.
24 různých šetření proběhlo, 12 trestných oznámení jsem podal a nikomu nevadilo, že vůbec žádné vyjádření ani od otce alespoň k něčemu nikde není.

K tomu ještě máme několik tvrzení sociálního odboru a úřadu ombudsmana o naší rodině, o otci, které je uvedeno jen holou větou, takže není nijak vysvětlené, popsané, nedá se ani zjistit, kdo s tím přišel, kdo z toho viní otce. Takže se o všech těch obvinění otce neví vůbec nic. A ani k jednomu z nich nemáme vyjádření ani od jednoho rodiče, ani od jednoho dítěte.

24 různých šetření už proběhlo, 12 trestních oznámení jsem podal, moje snažení o vysvětlení postupu sociálního odboru je lemováno spoustou zoufalých činů, které byly mnohdy už za hranou zdravého rozumu, mnohdy na hraně zákona.
A to všechno jenom proto, aby mi bylo srozumitelně vysvětleno, proč sociální odbor na základě zjevně křivého, zcela nesmyslného návrhu soudu tak zběsile rozbíjel naší rodinu. S po všech těch letech a tolika šetření se pořád neví vůbec nic.

Už je konec.
Všichni už mají hotovo, přitom neexistuje přijatelné vysvětlení alespoň něčeho a alespoň od někoho. Máme zde rozbitou rodinu, úřednický úkon s tak fatálními následky pro každého člena naší rodiny a po tom všem nemáme ani úřední odůvodnění toho činu.

Jak snadno si sociální odbor rozbil naši rodinu, tak ještě snadněji si všichni ti vyšetřující z otce vyrobili chronického stěžovatele.

Nějakého divného, nechápavého, který neustále otravuje, pořád se nedokázal smířit, vyrovnat, pořád by něco sváděl na jiné, na úředníky, přitom my jsme mu všechno a tak podrobně a opakovaně vysvětlovali a pořád dokola. Sotva jsme mu vysvětlili jedno, hned zase přišel s něčím jiným. Nešlo mu to vysvětlit. To je přece nenormální, určitě musel být nemocný. Přece bychom se nemohli mýlit. Všichni. To je přece nemožné.

Takto přesně to tu chodí.

A jen čekali, kdy to vzdám, kdy to konečně ukončím. Oni už mají alibi, oni si už dosvědčí, že ten Klušák byl duševně nemocný, že mu nešlo pomoci. Přitom se všichni tak snažili, tolik se tomu věnovali …

Takto se to zde přece dělá. Můj případ je toho jasným důkazem.
Přece všichni mě mají za nějakého divného, nechápavého, dokonce z MPSV mi místo odpovědí přímo radila, že mám jít k doktorům. Kdyby to mysleli vážně, tak přece o to podrobněji, o to srozumitelně mi všechno vysvětlí. Ale to oni ne. Ani jeden.

Je jim zcela jedno, jak to ukončím. Jestli pustím plyn a vyhodím do luftu Michiganské jezero, nebo postřílím satelitní družice, jim je to úplně jedno. Přece i policie týden trpělivě čekala … a bylo jim úplně jedno, co se stane. A když nic, až pak zasáhli.
Už se jen chce, aby se něco stalo, aby už konečně mohli na mě skočit a zlikvidovat mě, když už se nezlikviduji sám sebevraždou.

Jen se podívejte na všechny ty odpovědi. Všechny směřují k tomu, že už se s mou sebevraždou tak nějak počítá.

Ihned by přišli s tím, jak nemohli vědět, ba ani tušit, kam to povede, co ten Klušák nakonec udělá … Že kdyby jen tušili, kdyby se dalo alespoň předpokládat … tak by se mu více věnovali, lépe mu vše vysvětlili.
A stejně tak jako sociální odbor určitě nemůže za rozbití rodiny, stejně tak oni nemohou zato, co ze zoufalství z toho udělal otec.

Chaaaaa  cháááááááááá

Můj případ je příliš jednoduchý, proto mu musí rozumět i pětileté dítě. Je k němu tolik a tak silných důkazů, že nikdo z vyšetřovatelů ani nepípl o tom, že by něco mohlo být jinak. To prostě ani nejde. Už snad jen MPSV si myslí, že odkopnutím dítěte se tmelí sourozenecká skupina. A tací mají být právní záštitou, právní jistotou našich dětí.

A z toho nám plyne, že o našem případu vědí všichni všechno a přesně. Právě proto takové odpovědi o ničem, ve kterých se chabě snaží maskovat, jako že neví, nechápe, nerozumí, že jim to nepřísluší …

A přesně takové odpovědi je všechny usvědčují, že ze svých postů záměrně a ve spojenectví s ostatními dohání oběť úřednických zločinů do zoufalých situací, a tím tedy i k zoufalým činům. A už jen čekají. Oni si jsou moc dobře vědomí své moci, že se jim nic nestane, že si takové jednání mohou dovolit. Že jejich oběť nemá šanci.

Otrokářská společnost.

Jen v takové je možné udělat z ústavy, z lidských práv jen bezcenný pamflet, protože jejich zvůle, to, co oni uznají, to platí. Ne nějaké právo, zákonný postup, zodpovědnost za své dílo … Kašlou na práva občanů, na rodiny, rodiče, na děti i jejich práva a ochranu. Přetváří si společnost k obrazu svému, ve které oni budou neomezenými pány a vládci.

Ve které se musí přijmout a věřit, že odkopnutím dítěte se tmelí sourozenecká skupina. Že když je potřeba rozbít rodinu pro třetí osobu, že si sociální odbor odstaví oba rodiče a dokonce své dílo dokonají i bez jejich výpovědí.

To přece propagují, za tím si stojí, to podporují, to je přece ten správný postup sociálního odboru.

Přece nikdo, vůbec nikdo na postupu v našem případě neobjevil nic divného, špatného, natož pak nezákonného. Pak je jasné, že u nás platí žádné zákony, že občané nemají žádná práva, dokonce ani ty základní, už tu platí jen zvůle mocných.

Tak to ale bývá jen v otrokářské společnosti.

Tam otec nemá žádná práva ani co se jeho rodiny a jeho dětí týče.

Všem musí být jasné, že to, co a jak úředníci provedli v mé rodině mě a mým dětem, by se v demokracii nemohlo stát.

A když se u nás stalo, není možné tento stát prezentovat jako právní, jako demokratický.

Už není co a proč šetřit, už je to potřeba ukončit, udělat za tím vším tečku. Důstojnou tečku.

Já pod těmi pomluvami a křivým obviněním od úředníků prostě nebudu žít. To po mě nikdo nemůže chtít.

Dovolte mi alespoň důstojně zemřít. Povolte mi eutanazii. Je to nejlepší možné řešení a pro všechny. Moje obětování se.

Protože všechny další způsoby jsou už jen horší. A tečka se za případem musí udělat.

Nepředpokládám, že mi dovolíte o tom, co a jak se nám stalo, psát. Že mě stejně dříve či později stejně zlikvidujete.

A netvrďte mi, že to nejde. Na to vám neskočím.

Tajně proniknout do rodiny, odstavit si oba rodiče a rozbíjet rodinu pro třetí osobu a to jenom proto, že nemá kde bydlet se také tváří, jako že to nejde. A šlo to. A jak snadno a hladce.
A vůbec nikdo proti tomu doposud nic neměl.

Tak proč by v takové zemi nešlo povolit důstojné umírání z důvodů úřednicko-policejně- ombudsmanské zvůle?

Když už jste mi nedovolili mít rodinu, ani chránit děti, když už jsem neměl ani právo na řádnou odpověď, na vysvětlení alespoň něčeho, tak to alespoň důstojně ukončeme.

21. 3. 2016

Jiří Klušák

10.000 Kč pro kameníka na mé poslední přání

Celkem posílám 7 naprosto stejných „dopisů“, balíčků, jako je i tento. Ale pouze v balíčku pro vládu je 10 tisíc korun. Je to na moje poslední přání, které může být vykonáno až po mé smrti, protože ty peníze jsou určeny za práci pro kameníka.

To, co je pro jiné samozřejmé, automatické, to za to já musím zaplatit svým životem

Takový teror zde rozpoutali úředničtí nadlidé a toto jsou důsledky toho:

Mým posledním přáním je, aby na můj náhrobek vytesali, jak sociální odbor Moravské Budějovice a později i Rosice u Brna vysvětlovali Vendulce, proč se musela rozbít rodina.

Pro mě je to zcela zásadní informace, jako by to měla být pro každého, který přijde o rodinu, o dítě. V normálním státě v tom není problém. U nás jsem se to přes veškeré snažení a šetření, a že jich bylo, k odpovědi nikdy ani nepřiblížil. Taková je zde situace, takto se zde zachází s rodinami, s otci, dětmi. Totální úřednická zvůle. Úředníkům to papírově souhlasí a rodič, ať si trhne nohou.

Těch 10 tisíc je pro kameníka, který tu práci vykoná. Pokud tedy můj konec dopomůže k odtajnění toho.

Už se těším, jak na to budu z vršku hezky koukat.

Úředník má vždycky pravdu. A kór ten, ze sociálního odboru.

To znamená, že je úplně jedno, co se mu říká, jaké jsou fakta, realita, práva, zákony, zákonný postup … Ať úředník udělá, uvede do papírů cokoliv, vždycky je to pravda.

Proto se musí uplácet. Protože úředník má vždycky pravdu a s tím jde ruku v ruce, že může všechno. Co on uvede, to platí. Hlavně když to papírově souhlasí. To je nejvyšší hodnota. Ne zákon, ne právo. A u nás to papírově sedí, jako zadek na nočníku.

Otec je odstěhovaný, manželství je jen formálním svazkem. Papírově to sedí, netřeba nic šetřit, zjišťovat, vlastně už je hotovo. Když už toto muselo padnout, muselo se přijít s něčím úplně jiným

Otec odvrhl dítě, zatím co matka by dítě nikdy neodvrhla – i tady není co řešit, už je hotovo. Odvrhávače dětí odvrhneme, z procesu vyloučíme a matku vychválíme. Co na tom, že když je otec odstěhovaný, formální, mohou si tmelit, jek chtějí.

Když už i to padlo, muselo se na úřadu ombudsmana vymyslet zase něco úplně jiného.

Chodili za Tomášem tajně a to jim kazilo morální vývoj – i zde je to jasné. Takový otec se přece musí zavrhnout, i tady ještě než něco začalo, je už prakticky rozhodnuto.

Všechno to papírově sedí.

Přitom nic není ani popsané, vysvětlené. Takže o tom vůbec nic nevíme. K ničemu není vyjádření ani jednoho rodiče a ani jednoho dítěte. Takže vlastně ani nikdo netvrdí, že to tak bylo. A ono to tak nebylo, ani nemohlo být. Všechno si to na nás vymysleli.

Jak by mohli vysvětlit formální manželství, když se otec už 17 let z domu ani nehnul, neb byl jen doma neb jen doma podnikal, jak později matka uvedla u soudu o majetek?

Jak by asi mohli vysvětlovat, že se matce podařilo obnovit sourozeneckou skupinu, když odkopli Jakuba?
A to tajné chození za plnoletým, jak uvedl úřad ombudsmana? To přece ani jako důvod k rozbití rodiny nikdo nemůže brát vážně. Přece se jedná o plnoletého a z domu již dávno odstěhovaného. Nemluvě o tom, že i to je křivé obvinění, křivá výpověď.

Takto to tu chodí. Sociální odbor podporovaný krajskou kontrolou a úřadem ombudsmana si vymýšlí na otce jedno křivé obvinění za druhým, jeden nesmysl za druhým, a nic se neděje. Když si uvědomíme, proč to dělají, co tím kryjí, pak je to zneužití pravomocí ke krytí zločinů na dětech jako vyšité. A to není žádná sranda.

Když si uvědomíme, co nám vlastně říkají, radí, tak je to přímo zrůdné.
Všichni nás tím nabádají, přímo vychovávají k dáváním úplatků.
Už není třeba se domlouvat s tím druhým rodičem. Zapomeňte na to, že rozhodují společně, že rodina, děti tu mají nějakou ochranu. Je potřeba přijít tajně na sociální odbor, naklonit si je, tedy uplatit je, a oni už se postarají a to takovým způsobem, že ten druhý rodič nebude mít žádnou šanci, jak oni křivým obviněním ho zdeptají, zničí, klidně ho doženou i k sebevraždě.
Tak přesně toto jsou pravé výsledky jejich šetření. K takovému postupu v rodině nabádá i úřad ombudsmana.
A nakonec se za takový postup a za všechna ta křivá obvinění neochvějně postavilo i MPSV.

Co si má počít po takovém masakru otec?

Je možné, že Klušák nic nechápe, nechce chápat? Ale co chápat, když mi nikdo nic nevysvětlil. Proto je tu ono mé poslední přání.

Jak sociální odbor Moravské Budějovice vysvětloval prvňáčkovi Vendulce, že se musí rozbít rodina?

Není na to doposud odpověď a to jenom proto, že nám masakrují rodiny a děti úředničtí teroristé.

Jen se podívejte, k čemu se až dolhali, jaké máme výsledky po tolika šetřeních.

1. Nejprve se pokusíme vypátrat, proč se vlastně rozbila rodina.

Musíme se podřídit soudním procesům a soudním rozhodnutím. A to je ten problém. Protože pokud se budeme držet soudních procesů, pak se rodina ani nemohla rozbít. Natož pak stanovit důvod a určit míru zavinění. Protože rodiče neměli vůbec žádné konflikty, vůbec žádné hádky. To jsou závěry soudů. A hned všech tří, kteří do toho měli co mluvit.
Pokud se podřídíme soudním procesům, pak musíme vyhodit všechny ty nesmysly, které si stvořili na sociálním odboru, na krajském úřadu, i na úřadu ombudsmana. Protože nic z toho, co oni tvrdí se nikdy neřešilo, ba ani nezmiňovalo v žádném soudním procesu. Ani při soudech o děti, ani u rozvodu, ani při dělaní majetku, ale ani u jiných soudů … prostě nikdy.

Má to znamenat, že ty soudy neplatí, že platí jen to, co udává sociální odbor, krajské šetření a úřad ombudsmana?

Věřte, žádný soudce neřešil mé odstěhování, formální manželství, odvrhávání dětí, chození někam tajně, moje vyloučení z procesu … proto by nic z toho ani nemělo platit. Jak může sociální odbor otce obviňovat z tak fatálních skutků, dokonce jej za to z procesu i vyloučit, když to vůbec neprošlo soudem?

Jak je možné, že se vůbec robila rodina, když k tomu ani nebyl důvod?

Matka našich dětí uvedla soudu o děti, že s manželem nemá vůbec žádné problémy, že nejsou žádné hádky, konflikty, prostě že proti manželovi nemá vůbec nic. Je jen odstěhovaný, formální. V celém rozsudku nenajdete vůbec nic o tom, že by mezi rodiči byl nějaký problém, či dokonce nějaký konflikt. Ne. Ani manželka na manžela, ani manžel na manželku. Vůbec nic takového nebylo
Tak to dopadá, když soudce nedovolí nikomu nic říci, na nic se neptal, nedovolil otázky, výslechy, testy … pak ale nemáme nic.
Rozvodovému soudu manželka také neuvedla žádné problémy s manželem, žádné spory, hádky, konflikty. Nic o nějakých sporech mezi rodiči není uvedeno ani v rozsudku. Ani od ní, ani od manžela. Prostě, otec prý za společného manželství, hospodaření jen neplatil výživné na plnoletého Tomáše, ten byl donucen se s otcem soudit, a proto se rozvádí.

Tak to dopadá, když soudce potřebuje krýt trestný čin manželky, trak jej maskuje křivým obviněním, kriminalizováním manžela.

A v rozsudku o majetek soudce přímo uvádí, že jsem s bývalkou neměl vůbec žádné problémy, hádky, konflikty, že manželství bylo klidné a bez hádek. Proto dostala i polovinu z mého podnikání. A to není sranda. Protože když manžel podniká a manželka z toho dostane polovinu, pak přece museli mít vynikající vztahy, museli perfektně fungovat, spolupracovat.

Tak to vypadá, když soudce všechno ignoruje, podvádí, falšuje, vlastně to nebyl ani soudce, ale její další advokát.

Protože soudci tolik podváděli, a protože musíme ctít výsledky soudů, pak máme přesně toto:

Oba rodiče o tom druhém a dokonce u tří soudů vypověděli, že neměli vůbec žádné konflikty, hádky, že neměli žádné problémy. To je uvedeno v návrzích soudů i v rozsudcích. To jsou úřední dokumenty, tedy nezvratná a lehce prokazatelná fakta.

Kdo tedy může za rozbití rodiny, co rozbilo rodinu, když máme dokonce od tří různých soudů potvrzené, že oba rodiče a u tří různých soudů uvedli, že s tím druhým neměli, nemají, ani ten nejmenší problém?

2. Kdo vlastně odešel ze společné domácnosti?

Manželka o mě v návrhu uvedla soudu, že prý jsem se odstěhoval, že prý manželství je jen formálním svazkem, a proto ona rozbila rodinu. A proto dostala děti do výchovy. A nijak se to neřešilo. Mě nedovolil na to navést řeč, manželku se na nic v této věci neptali. Takže já ani nevím, kdy jsem vlastně odešel ze společné domácnosti, kolik let jsme měli formální manželství. To nevím dodnes apřesto se kvůli tomu rozbila rodina.

Ale do rozsudku o děti soudce uvedl, že prý manželka odešla ze společné domácnosti.  A ani u té to nevysvětlil. Já ani netuším, proč vlastně manželka odešla ze společné domácnosti. To znamená, že manžel odešel ze společné domácnosti, manželství bylo jen formálním svazkem, proto byl soud, ale ještě než skončil, tak si matka jen tak odešla ale - ze společné domácnosti.

Takto to dopadá, když soudce podvádí a lže, až se hory zelenají. A sociální pracovnici, která všechno věděla, znala, to kryje.

Jak může manželka odejít ze společné domácnosti, když dle jejího návrhu soudu její manželství bylo už dávno formální, ani to už se nikdy nevyřeší. Hlavně že je rozsudek. To soudci k podvodům, ke zločinům na rodině, ke zločinům na dětech stačilo.

Soudu o majetek bývalka uvedla, že ona odešla ze společné domácnosti, a že manžel trvale využíval náš společný majetek jak k bydlení, tak i k podnikání. Bývalka soudu v návrhu oznámila, že jsem se nikdy z domu ani nehnul, neb jsem tam bydlel i podnikal. A soudce nám to rozsudkem potvrdil. Že tedy jsem byl pořád a jen doma. Na společném.

Tak kterému soudu se mám podřídit, co tedy platí a co je soudní prasárna na rodinu, na děti?

Když jsem nebyl odstěhovaný, když manželství nikdy nebylo formální, co pak s tím křivým návrhem soudu? Ten už neplatí?

3. My ani nevíme, kdo může za rozbití rodiny.

Manželka si tajně na sociálním odboru vymyslela návrh soudu, jaký si vymyslela. Já o tom nejprve nevěděl a pak jsem do toho nemohl mluvit, ani se k tomu vyjádřit. Byl jen ten návrh soudu ale bez jakéhokoliv vysvětlení. To znamená, že za rozbití rodiny může manželka, neb to ona si všechno vymyslela.

Ale sociální odbor vypověděl, že prý jsem odkopl dítě, manželka to po mě dávala dohromady, proto rozbila rodinu. Aby se obnovila sourozenecká skupina. A hlavně - že se jí to i podařilo. To znamená, že za rozbití rodiny může otec.

Ale úřad ombudsmana nic z toho nepotvrdil. Ombudsmanové zjistili, že za rozbití rodiny mohou děti, prvňáček. Že prý za Tomášem chodily tajně, že prý se musela před otcem celý rok přetvarovat, lhát mu, podvádět ho, museli to před otcem tajit … Chápu, že takto navádět dítě, prvňáčka matkou proti otci, to ji zcela jistě jí kazilo morální vývoj. Protože vychovávat dítě už od školky, aby podvádělo a lhalo, přetvařovalo se … Ale já ji morální vývoj neprznil, já určitě ne. Já ji k ničemu takovému proti druhému rodiči nenaváděl. Ale to je jedno. Zásadní je, že ombudsmanové tvrdí, že prvňáček nechtěl rodinu, zázemí a jistoty, nechtěl ani otce, ani sourozence Jakuba. Jediné, co si přála, bylo být s Tomášem. Proto dle ombudsmana matka pro dítě udělala to nejlepší, že kvůli tomu přání prvňáčka rozbila rodinu.

Totální úřednická onanie.
Po tom všem šetření a vysvětlování víme jen to, že rodiče neměli vůbec žádné konflikty, hádky, spory. To je soudně potvrzené. To je ale to jediné, co víme.

Nevíme, kdo vlastně odešel ze společné domácnosti a ani proč.

Nevíme, kdo může za rozbití rodiny.
Nevíme nic.

Z toho logicky vyplývá, že ani nemůžeme tušit, jak sociální odbor vysvětloval prvňáčkovi, že se musí rozbít rodina.

Po tolika šetřeních, po tolika mém prosení, žebrání, ponižování se … po tolika zoufalých činech, a po tom všem, my nevíme nic.
My nevíme vůbec nic.

To je tak, když úředník má vždycky pravdu a tím pádem nic jiného neplatí. Žádné zákony, práva, zákonné postupy, nic. Platí jen zvůle úředníka. A ten potřeboval rozbít rodinu pro třetí osobu, při tom si odstavit oba rodiče a přesně toto jsou toho důsledky.
Nikdo nic neví, nikdo nic nedokáže vysvětlit a vůbec nikomu to nevadí, nikdo na tom nevidí nic divného.
To v praxi znamená, že takové oběti úřednické zvůle nikdo ani nepomůže. I proto je tu tolik sebevražd a to i dětí. Jen loni těch dětských bylo na padesát. Přesně tací úředníci a přesně takové podvody, lži, pomluvy, křivá obvinění a to i od dětí, za to mohou.
Až se jednou Vendulka dozví, co na ni hodili na úřadu ombudsmana, že vlastně ona může za to, že se rozbila rodina, že to ona chtěla odkopnout a odkopla otce a bratra Jakuba a to už jako prvňáček …. zbytek života propláče.

Nezbývá, než z úředních dokumentů, které vypracovala protistrana se pokusit odvodit, jak asi mohl sociální odbor vysvětlovat prvňáčkovi Vendulce, že se musí rozbít rodina, že musí přijít o rodinu, zázemí, jistoty, majetek … o otce i o bratra Jakuba:

Mohlo to být podle jejich návrh soudu, že prý jsem se odstěhoval, že prý je manželství jen formálním svazkem.

To je ale úplná blbost, neb já jsem od roku 1991 byl pořád jen doma, neb jsem i doma podnikal. Tehdy už 17 let. Já Vendulku budil, připravoval a vyprovázel do školy, já ji vítal ze školy. Jenom já, neb nikdo jiný ani nebyl doma. Manželka brzy ráno odjížděla do práce a vracela se až odpoledne či až večer. Já byl s ní i v dobách volna, prázdnin, i v nemoci. Pořád jenom já.

Sociální odbor krajské kontrole uvedl, že se rodina rozpadla, aby prý matka mohla obnovit sourozeneckou skupinu. A že prý se ji to i podařilo. To pořád platí, ale těžko mohli vysvětlovat Vendulce, že musí odkopnout bratra Jakuba, aby se tím tmelili sourozenci. Je neuvěřitelné, že takový nesmysl pořád platí a dokonce že na konci všeho šetření se za ten důvod postavilo MPSV.

Sociální odbor mohl Vendulce vysvětlovat rozbití rodiny i tím, že otec odvrhl dítě, zatím co matka by dítě nikdy neodvrhla. Ale to je blbost. Otec dítě, Tomáše neodvrhl, ale bylo to naopak. Tomáš odvrhl otce a bylo to o 3 roky později, když mu bylo soudně a s okamžitou platností zrušeno výživné kvůli tyranii otce.
A navíc - Při rozpadu rodiny ne otec, ale matka odvrhla dítě. Jakuba. A to obzvláště zavrženíhodným způsobem.

Dle úřadu ombudsmana Vendulce zřejmě vysvětlovali rozbití rodiny tím, že s matkou chodily tajně za Tomášem.
To je ovšem také blbost. Matka si chodila za Tomášem kdykoliv chtěla, a o všech návštěvách jsem i věděl. Vždyť jsem byl pořád doma. Většinou jsem ji za ním sám posílal, dokonce s ním byla i na zábavě, dokonce u něj i spala. Dokonce je za nimi vezl i můj bratr. Tajně za ním nebyli ani jednou. Mám o tom i plno zvukových záznamů z té doby a později i od soudů.

Nic z těch oficiálních dokumentů, z těch křivých obvinění otce sociálním odborem neplatí a ani platit nemůže.
Přesto - jako poslední z vyšetřovatelů či posuzovatelů postupu sociálního odboru, MPSV, Mgr. Kateřina Šlesingerová mi odepsala, že prý platí všechno. To je od ní milé, když jsem ji rok vysvětloval, že z toho neplatí nic, neb jsou to nesmysly, mnohé už sami odvolali, popřeli a navíc si zcela odporují. Ale já to připisuji tomu, že se z těch zločinů, co jsem ji vylíčil a doložil, zcela pomátla.

Dle návrhu na rozvod mohli Vendulce vysvětlovat rozbití rodiny tím, že otec přestal platit výživné a Tomáš jej na otci musel vymáhat soudně. Díky za to. Jen proto mám soudně potvrzené, že jsem Tomášovi platil dříve než jsem měl a dokonce více, než pak určil soud. Problém byl, že Tomáš si peníze nepřebíral, že Tomáš se před nimi schovával, na přebrané prý zapomněl ...

Později a u několika soudů matka přiznala, že jakmile Tomáš odešel z domu, že už si u něj vyživovací povinnost neplnila a to žádnou formou. To tvrdím od prvopočátku a nikdo nikdy proti tomu nic neměl.
Takže těžko by šlo tímto Vendulce vysvětlovat, že se rozbila rodina. Stačí otázka, a proč jej manželka nezastoupila? Za manželství, za společného hospodaření u společného dítěte nejde, aby si jeden neplnil, když je všechno společné.

V rozsudku při dělení majetku je uvedeno, že manželka si odešla jen tak, jen že chtěla žít jinak. Pochybuji, že sociální odbor Vendulce takto vysvětloval rozbití rodiny. Že chtěla matka žit jinak, to chápu. Tady měla doma nehorázný bordel a smrad. Všude hromady hadrů, nežehlila, nevařila, nestarala se … Chápu, že už se těšila na to žití jinak.

To jsou všechno oficiální důvody, z úředních dokumentů, Z návrhů soudům, z rozsudků, z krajského šetření a od úřadu ombudsmana. Jak mám vědět, který z nich hustili do hlavy Vendulce, když jsou to všechno nebetyčné krávoviny?

Jak tedy v této situaci sociální odbor Moravské Budějovice vysvětloval rozbití rodiny mé dceři, prvňáčkovi?

Ještě se podíváme na tu věc přes rodinu a přes naše známé.

Ani já, ani bývalka jsme v té době už neměli rodiče.

Bývalka neměla žádné sourozence, s nikým ze širší rodiny neměla žádný kontakt, rodina, čtyři naše děti, to bylo to jediné, co měla.

Já mám dva bratry, s oběma se po rozbití rodiny stýkala, neb oni bydlí nedaleko od jejich bydliště.

Josef, ten by o mě Vendulce neměl vykládat vůbec nic špatného, ale naopak. Má hodně důvodů, ale i povinností, aby kudy chodí, tudy mě chválil. Jak je to ve skutečnosti, to vědí ti, se kterými si o mně povídá. Pokud o mně mluví škaredě, špatně, pokud mi tak škodit, pak tím neukazuje, jaký jsem já, ale jaký je on. To by ukazovalo jeho pravý charakter, ne ten můj. Já ho jenom chválím.

Vendelín, tam je to jasné. Ten mě ve Výchově Vendulky nahradil, ten ji vychovává v tom, že její otec zabil oba svoje rodiče. A že on, ukřičený hrdina za to musel jejího otce vyhnat z rodiny. Takový je můj bratr Vendelín Klušák ze Zakřan u Brna.
Zatím co charakterově padlé tím ohromí, normální lidé se musí ptát, proč to o něm říká. Proč ho vyhnal? Co tím chce maskovat?

Je toho hodně. Uvedu jen dvě věci – okradl umírajícího dědu o desítky tisíc korun a za to si koupil svoje první auto. Po třiceti letech okradl umírající matku o všechny restituce, a to už šlo o staticíce. U všeho byl, všechno řídil, ke všemu měl přístup. Nikdy své bratry o ničem, co se restitucí týče, nijak neinformoval. Všechno skončilo u něho. Jenom u něho.
Dokonce mi zatajil úmrtí otce a ani na parte mě neuvedl. Za to tam uvedl bývalku, se kterou jsem byl ale už rok rozvedený. Ta se z toho musela blahem zcela rozpouštět, jak ona je ta nejlepší, dokonalá, jak ji Vendelín tak vyznamenal, že ona je na parte.

Jen Vendelín zařizoval pozůstalost, jen on. Jen on měl od všeho klíče a vždy a všude volný přístup. Já nikdy. A jak víme, restituce nenechal hledat, nepátral po nich, ani je nezmiňoval. Já je neřeším, mě je to jedno. Já jen vysvětluji, proč o mě vyrobil a šíří taková křivá obviněné, jako že jsem zabil oba rodiče a tudíž on že je povolán mě za to ztrestat vyhozením z rodiny.
Okradení umírajících tím maskuje. V moci právě takového je od 6 let Vendulka. A já mohu jen trpět tím, jak on przní její duši.

Ono toho je na Vendelína podstatně více, ale tohle považuji za nejzávaznější. Proto o mě rozhlašuje, co rozhlašuje, proto mě z rodiny vykopl, proto mě trvale zesměšňuje, proto mě odehnal co nejdále. Aby se zbavil svědka, aby zamaskoval svoje zrůdnosti.
Vendelín, můj starší bratříček ten je pro výchovu Vendulky, pro vysvětlování jí, proč přišla o otce, skutečně ten nejpovolanější.

Zde v Martínkově měla bývalka za své největší přátele Lojdovi. Jak se ke mně mnohokráte doneslo, ty vysvětlovali rozbití rodiny tím, že jsem byl zlý, všechny je terorizoval, mlátil, že tady za mě museli všechno dělat a že jsem jim ani peníze nedával. Asi proto oni ji musí před otcem a Jakubem chránit, když k nim přijedou, musí ji před nimi schovávat.

To ani nemá cenu komentovat. Pokud někdo schová před otcem jeho vlastní dítě, měla by se tím zabývat policie. Protože to je zneužití, to je týrání dítěte. Strašit, děsit dítě otcem, jenom aby se tímto odporným způsobem dělali lepšími, to je zvrhlé.

Zajímavé je, že jak Vendelín, tak Lojdovi, nejvíce času tráví v kostele. A protože vrána k vráně sedá, i oni se stali přáteli. Jejich činy ale ukazují, že nemají s vírou, s Bohem vůbec nic společného, že na něj kašlou. Jinak by totiž nemohli páchat takové prasárny na bližních. Nejvíce, nejkrutěji se podepsali na bývalce a na Vendulce.

Podporovat, přímo navádět matku, aby rozbila rodinu, aby odkopla dítě, schovávat dítě před otcem, podporovat dítě, které otce tolik týralo, okrást umírajícího dědu a pak okrást i umírající matku ...
Lojdovi z Martínkova a Klušákovi ze Zakřan se hledali, až se našli. Dříve by je z kostela hnali sviňským krokem. Proto mohla být církev silná a pevná. Dnes právě tací ukazují, že mají boha jen jako štít na vylepšení vlastního profilu. Přitom za tím štítem z Boha páchají prasárny, které nemají nejen s křesťanstvím, ale ani s lidskostí, nic společného. Tací spolehlivě církev rozkládají, ničí.

Tak takto se k Vendulce chovají oni.

A co otec?

S čím by on měl jít za Vendulkou, co by ji asi v takové situaci mohl říci? Já to nevím.

Proto je mým posledním přáním alespoň do náhrobku mi vytesat, jak Vendulce sociální odbor vysvětloval, že se musí rozbít rodina

Já to za svůj život nedokázal zjistit a už ani není šance to zjistit.

V životě prostě jsou situace, kdy se člověk musí těšit na smrt, ať si o tom myslí kdo chce, co chce.

Já už toho všeho mám dost, já už nic neřeším. Už je konec.

Jediným mým zájmem je za tím vším udělat důstojnou tečku. A nedovedu si představit nic jiného, než povolení eutanazie.

Věřte, to je jediná možnost, jak to důstojná ukončit.
Protože pokud se mi zase vysmějete, zase mě budete jen ponižovat odpověďmi o ničem, bude se muset hledat jiné řešení, jak to ukončit. A věřte, o žádných lepších já nevím.

Věřím, že moji žádost budete brát vážně.

A že všem těm, kteří tak podváděli, zneužili své postavení, moci, trvale o mě lhali, pomlouvali mě, křivě obviňovali, že je ochráníte tím, že mé žádosti vyhovíte.

Co také jiného? Protože co mají dělat občané, rodič, kterému ze své moci úředník záměrně zlikviduje rodinu, záměrně zlikviduje děti, co s tím? Přece ta eutanazie je geniální řešení. Když všichni ti, co to způsobili ale i ti, co to kryli, jsou na svých místech pořád, to znamená, že na žádosti o eutanazii bude brzy fronta.

Protože když mi nevyhovíte, když se to všechno důstojně neukončí, nebude to dobře.
Protože zcela určitě mi nenecháte o tom, co nám úředníci provedli a jak se to řešilo, krylo a to i z těch nejvyšších míst, psát.

Závěr

Snad si ze mě za to, co jsem si to dovolil, nebudete také snažit udělat duševně nemocného. Protože kdybyste to mysleli vážně, pak byste mi přece museli všechno a podrobně vysvětlit. Ti všichni před vámi se pokoušeli ze mě dělat duševně nemocného, ale ne aby mi něco podrobně vysvětlili, ale aby mě mohli odkopnou a takto ty zločiny krýt.

Jedním z mých zoufalých činů bylo i to, že všechno zveřejňuji.

Na webu www.klusak.info jsou dokumenty, návrhy soudů, rozsudky … tam je dalších důkazů více jak dost.
Na blogu jiriklusak.blog.idnes.cz najdete hlavně všechny dopisy, které jsem kdy komu dal. A je tam diskuse. Záměrně. Aby bylo vidět, jak na takové případy reagují občané této země. Podívejte se, jak se tím baví, jak se mi jen posmívají.  
Všechno zveřejňuji. I celý tento dopis bude zveřejněný. Neodpovídáte jen mě, odpovídáte celému národu.

Něco se stalo, něco nám úředníci provedli a je potřeba ukázat, jak se to tu řeší. Jakou má občan, otec, dítě šanci, když se na něj vrhne sociální pracovník.

Já měl tu smůlu, že mám tolik a tak jasných důkazů. Proto jsem se úředníkům musel vzepřít. Co ale asi dělají a hlavně dělali ti, kteří ani zdaleka neměli tolik důkazů? Nic. Nemají šanci. Smířili se a dožívají někde v kanálu anebo se nesmířili a pověsili se.

Co také jiného?
Proto jsem zde. Aby se něco takovému nikomu už nemohlo stát. To už se stalo mým posláním.

Úředník má vždycky pravdu. A kór ten sociální. Nad ním není kontrola, nemusí nic vysvětlovat …proč by měl něco dodržovat?

To není vina toho úředníka. To je chyba systému. Stát pak nad mnoha věcmi ztrácí kontrolu. Víme, kam to dotáhli svého času exekutoři, co lidí jejich moc a bezohlednost stála život. Tohle je ještě horší. Protože kdo by se bratřil s exekutorem?

Ale ze sociálním pracovníkem, který má takovou moc …. a přesně takto, jak odhaluje můj případ si léta budují nerozborné vazby, jsou provázaní protislužbami s místními policisty, se soudci a prakticky přebírají v regionech moc a není proti tomu obrana, neb i toto je kryto z míst nejvyšších. Je to nová rasa nadlidí. Všemocných a nepostižitelných.

A pak si stát může strčit celou ústavu i s listinou Základních lidských práv do sedinky. Protože zvůle mocných je nad tím.

Politická totalita byla nahrazena úřednickou totalitou.

Netřeba ostnaté dráty na udržení občanů v porobě. Netřeba ho špehovat a složitě na něj shánět alespoň nějaké informace. Efektivnější je, když se občánek narodí, hned mu dát prázdnou složku. A občánek do ní během života vše ukládá a takto je hlídán a kontrolován, jak nikdy v životě nebylo. I každá jeho koruna, kterou dostane, i každá jeho koruna, kterou vydá, je okamžitě evidovaná. A když něco opomene, opozdí se, neudělá, ihned je pod obřími sankcemi. Musí se všemu a okamžitě podřídit.

A co mu za to dá, garantuje stát? A kór takový, který kašle na jeho rodinu, na jeho děti … i na něho?

Jenom dřít, odevzdávat co nejvíce peněz, nechat si všechno líbit a držet hubu. Nějaká ochrana jeho práv, jeho soukromí, rodiny, dětí, tak to už tu neplatí ani náhodou.

Nebo má snad někdo pocit, že mi z těch 24 kontrol někdo pomohl, nebo alespoň poradil?

Přece zde ani na tu řádnou odpověď nemá občan právo. A to dokonce ani v úřednickém výkonu, který sociální odbor spáchal na jeho rodině, na jeho dětech. Jen srandu si ze mě všichni dělali, jako by se sázeli, kdo bude v odkopávání Klušáka zábavnější, aby se při tom jeho snažení ostatní více pobavili.

Ale nejde o Klušáka. Jde přece o jeho děti.
Jde přece o všechny rodiny a o všechny děti. Aby se na takové úředníky mohli připravit. Já tu šanci neměl.

Co těm našim dal sociální odbor do vínku? A všechny ty kontroly? Jak asi děti mají vysvětlovat rozbití rodiny, když to nikdo ze všech těch vyšetřujících nedokáže vysvětlit? Všem je to jedno. Koho by tady zajímaly nějaké děti? Ať se se vším i děti smíří, vyrovnají, a nebo ať se také pověsí. Co také jiného?

Nebo mým dětem, ale i příbuzným sousedům a vlastně všem vzkážete – Co je vám do toho, proč se rozbila vaše rodina? Něco si vymyslete, jako i my jsme si museli všechno vymyslet. Jen ten otec, jen ten Klušák nám to pořád kazí, ničí. My ostatní, my všichni jsme přece s prací sociálního odboru nadmíru spokojeni. Jen tomu Klušákovi se pořád něco nelíbí, přitom je všechno tak jasné.

Jistě. Všechno je tak jasné. Proto jsem se tomu mohl vzepřít.

Konečně konec.

Tak dobře jako nyní mi už dlouho nebylo.

Opět jsem vše popsal a doložil, opět nelze nic z toho mého označit za lež, nepravdu, že se nestalo, či že se stalo jinak.

Důkazy k příběhu jiný výklad ani neumožňují.

Sociální odbor tajně pronikl do naší rodiny, otce si předem z dění v rodině odstavil a za matku si výpovědi vymysleli. A to všechno jenom proto, aby se postarali o zázemí a bydlení pro třetí osobu, pro plnoletého Tomáše, který z té rodiny už dávno odešel.

24 kontrol na tom nevidí nic divného, špatného, natož pak nezákonného.

A už není v této zemi nikoho, kdo by to změnil. Nechme to tedy už na věky tak.

A udělejme za tím alespoň důstojnou tečku.

Povolte mi eutanazii a já budu mít konečně pokoj a i stát budete mít konečně pokoj.

Co s tím také jiného?

A tečka se za případem přece musí udělat.

Nikdo mě přece nemůže nutit žít pod těmi pomluvami a tolika křivým obviněním,

co si na mě sociální odbor vymyslel a to jenom proto,

aby jimi mohl štvát děti proti vlastnímu otci, aby takovým způsobem mohli rozbít rodinu.

Já jsem v úplné pohodě.
Vyrovnaný, klidný, maximálně spokojený.

Mně se daří, hodně jsem toho už dokázal a nemusím se za nic stydět.
Tak proč by mi tak nemělo být? To je přece normální, v pořádku.

Bylo by špatné, kdyby to tak nebylo, kdyby to bylo dokonce naopak.

Kdyby ti, co náš případ způsobili a ti, co to všechno ze svých postů kryli, byli v úplné pohodě.
Vyrovnaní, klidní, maximálně spokojeni.

A já byl v zoufalství a páchal jeden zoufalý skutek za druhým.

To bychom na tom už byli hodně zle. Všichni ti, pod takovými úředníky.

Jiří Klušák

21. března 2016

 




Vsevjednom.cz
Powered by PrestaShop™    
Template prestashop